Dobré odpoledne z rozhlasového stanu. Rozhlasové zpracování její knihy zaznamenalo vůbec nejvyšší poslechovost historii pořadu Rady kniha, který ČRo Plus vysílá každý den půl hodiny před půlnocí a za stejné dílo získala i letos literární cenu Magnesia Litera v kategorii publicistiky. Koreanistka Nina Špitálníková líčí Severní Koreu způsobem, který české publikum zjevně zajímá, když odkrývá každodenní život v této diktatuře prostřednictvím rozhovorů s uprchlíky, kteří ze země utekly. Nina Špitálníková je naším dnešním hostem. Sedí vedle mě na gauči. Ni. No, vítejte. Dobrý den. Dobré poledne. Zmínila jsem tu cenu Magnesia Litera i vysokou poslechovost rady okruhy. Ale vlastně tu knihu provází nebývalý zájem už od jejího vzniku. Kdybyste na ní vybírala peníze v kampani hit, hit a několikanásobně to překročilo tu cílovou částku. Čím si vysvětlujete tento zájem? Je to zájem o vás nebo o Severní Koreji?

Si, že ano, pane, jsou zajímavé. A takže já myslím, že to bude spíš téma a dobovou host. Já jsem to zrovna nedávno řešila s mým prof.. Proč vlastně nebo proč se to stalo, že to má takový úspěch. A myslím, že tam hrají tři faktory hlavní roli. První je, že starší generace vzpomíná, že taková ta reminiscence minulosti, jak to bylo tehdy u nás, ta mladší generace nebo mladší než já jsem 87. ročník, si to zase nepamatuje už z těch vypravení těch babiček, že já to mám ještě zažitý skrze vyprávění prarodičů. A vlastně ta mladší generace to nemá, takže naopak vlastně objevuje něco nového a taky myslím, že třetím faktorem je doba, že vlastně COVID doba je velmi specifická. Lidé jsou v extrémním vlastně situaci, vhodně, vhodně nějakých jako místech. A když si přečtou vlastně, jak extrémní to ještě může být, že víc to v nich rezonuje. Ale to je nějaká moje domněnka. Jinak jinak nevím.

Někdy ty zprávy ze Severní Koreji připomínají trochu absurdní divadlo nebo nějaké absurdní romány. Nemáte nějakou zpětnou vazbu, jestli právě to, jak jste otevřela ten pohled na každodenní život obyčejných lidí, je s to, bylo pro české čtenáře něco nového anebo více zajímá ten jaderný program a tvrdé tresty, které tam lidi čekají za bezvýznamné přestupky, se z pohledu západní demokrat já třeba jadernému programu vůbec jako nerozumím. Směs jsem ráda, že ta každodennost docela jako vlivných rezonuje. A já hlavně nejsem. To viděla. Tak já jsem se svým redaktorem Kryštofem jsem mu psala, že prostě to nechci vidět, že vlastně jsem vybrala příběhy z těch rozvor a jestli mi natočil několik desítek. A vybrala jsem ty nejvíc, nechci říct jakoby ty nejméně drsné, takové ty fakt jako každodenní, aby tam byla ta vlastně běžná každou noc a na žádné vlastně jako nějaké extrémy a že vlastně tam není nic jako nového a že ta knížka vlastně nebude přínosná a že nevím, jestli vůbec jakoby vydávat. A on vlastně mi říkal, že už nemám odstup, že jak už tomu jsem Horňáka roku 2008, kdy jsem začala studovat Korán s teď, tak to vlastně nevadí mu to optikou toho ne korán jistý. Takže jsem nakonec kývla, až 100 teda vydáme. A zjistila jsem, že vlastně lidé buďto měli jenom nějaké jako rámcové přehled o tom, jak Severní Korea vypadá, ale že ho týkají činnosti, moc jako nevěděl a já jsem nedivím, protože já když jsem začala sbírat ty rozhovory, tak tam nebyl nějaký jako velký jako cíl vydat knihu nebo nebo prostě udělá z toho nějaký výzkum. Já jsem chtěla si vod v nějakém otázky, na kterých já jsem nenašla v odpovědi, že vlastně v archívech byly oficiální zprávy, byly tam vládní zpráva je, byly tam třeba zpracovaná každodennost v 50. letech, ale ne jak to je třeba v poslední době. To je sen. To bylo nějakým způsobem frustrovaná a rozhlas výzvy strana sbírám sama a to byl vlastně celý ten cíl, který to mělo úplně na začátku v roce 2014. Vy sám s prvním udělala vlastně Severokorejcům rozhovor.