Jen málokterý kandidát na prezidenta se v poslední době dostal pod tak velkým mediální a veřejný tlak jako šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. U odborového předáka se řeší leccos jeho plat, možný střet zájmů i další více či méně podstatná témata. Středulova kandidatura nám znovu připomněla, že velká část veřejnosti jiných lidí nechápe podstatu odborů a jejich práce, že neví, jak a o čem členové a členky odboru spolurozhodují, a dokonce ani to, proč jsou odbory jedním z pilířů demokratické společnosti. Fake news o údajné výši Středulova platů, o kterém ve skutečnosti rozhodují samotní členové a členky odborů, který manipulativně zveřejnil Fejk účet na Twitteru, šířily i vysocí politici a političky. Otázky na cenu Středulových obleků nebo hodinek se z řad novinářů a novinářek objevují konstantně. Připomeňme, že v anketě seznam zpráv zveřejnil Josef Středula leccos, včetně poměru majetkových. V jisté části společnosti však převládá pocit, že hájit zájmy pracujících může někdo chudý, což jak upozornil ve svém trefném komentáři pro reportér magazínu Josef Bouška je představa na úrovni toho, že ortopedi mají kulhat, logopedi šišlat a plic a vykašlat. Navíc se ukázalo, že jeho plat má k tomu, který byl falešným účtem odmítnutý, dost nalehko. Středula má plat na úrovni středního managementu. Na západě by ve své pozici bral rozhodně více. Ve vztahu ke kandidatuře na prezidenta je to navíc irelevantní. V řadě výtek, které ke Středulovi kandidatuře směřují, ale nejvíce vyniká ta o střetu zájmů. Je třeba ji brát vážně. Když se Josef Středula začal zamýšlet nad tím, jestli bude vůbec na prezidenta kandidovat. Bylo to nejspíš v době, kdy nikdo nemohl předpokládat řetězené krize v podobě COVIDu, Putinovy, agrese na Ukrajině, inflace a masivního zdražování. V jiné době by jeho kandidatura zdaleka ne vzbuzovala takové vášně. V této je pochopitelně vzbuzuje, a to i proto, že Středula se stal až přílišným aktérem na politickém poli. Ponechme stranou, jestli se tomu mohl vůbec vyhnout. V tuto chvíli a v této době může řadu těch, kteří potřebují Středulo, co by člověka hájícího práv pracujících, jeho kandidatura odrazovat a dál krizi důvěry v politiku prohlubovat. Z výzkumu vyplývá, že důvěra v politiku a instituce v Česku dlouhodobě klesá. Absence zájmu o VV jde ruku v ruce s fragment arizací společnosti. Různé skupiny mají pocit, že je poměrně jedno, kdo zrovna vládne. V jejich očích jsou všichni politici tak nějak stejný. A právě to je úskalí Středulovi kandidatury. Pro ty, kteří jsou z politiky zklamaní a frustrovaní, se jeho dvojí roli nutně musela stát dalším střípkem do instrumentalizace voličů ve snaze dosáhnout svých vlastních politických cílů. Lidé se nechtějí cítit jako nástroj větší kampani, a to i kdyby Středulovi záměry byly krystalicky čisté. Čistě na symbolické rovině ale může působit jako někdo, kdo v současné krizi i lidí na dně využívá pro sebe. Což by se nestalo, kdyby byl buď kandidátem na prezidenta, nebo pouze předsedou odborů. Je smutná zpráva pro celou společnost, že demonstrace odborů dopadla tak, jak dopadla a účastnilo se jí tak málo lidí. Je ale zároveň důležité klást si otázky, proč se tomu tak stalo střelou a kritika vlády je z pozice odborového předáka na místě. Je to ale jeho vlastní prezidentská kandidatura. Co tuto kritiku limituje, oslabuje a spolu s tím i odbory samotné. Je to škoda. V časech těžké krize potřebují zoufalí lidé takové demokratické zastoupení, které tíhne k nacionalismu, xenofobie a nenávisti nebo dezinformacím a konspiracím. Středulova kandidatura je naprosto legitimní, přichází ale v době, kdy jeho zájem o úřad prezidenta ani jemu ani odborům nic dobrého nepřinese.