Pokud existuje nějaký jednoduchý recept, který by měl vyřešit zdravotnictví čelící stárnutí populace, potom to jsou podle některých politiků nadstandard. I zdá se, že ministrů Vlastimilu Válkovi se jejich oficiální zavedení konečně podaří. Novela zákona o zdravotních službách sice výslovně nezmiňuje ani nadstandardní péči ani spoluúčast, podle Válka ale umožní zavedení zdravotního připojištění na péči, jejíž placení není v novele výslovně zakázáno, čímž také zlegalizuje připlácení za to či ono. Zdá se to být jako geniální řešení situace. To, že stávající bezbřehý systém, který je oficiálně otevřený všem reálně, se ale stává stále více elitářský, neudržitelný, ví už naprosto každý. Problém je, že ani připojištění, ani nadstandardy černou díru, kterou zdravotnictví ve skutečnosti je, nejen že nedokáží zacelit, ale situace spíš zhorší. Problémy, které zdravotnictví má, jsou dlouhodobé a také dobře známe. Jde především o neefektivní rozdělení kapacit, a to jak personálních, tak i co se týká přístrojů či lůžek. Zkrátka jsou tu nemocnice, které léčí občas, a přesto si koupit přístroj za mnoho desítek milionů korun, na jehož obsluhu nemají dostatek odborníků. Dalším problémem je, že neexistují plošné standarty pro poskytování péče. Jak konkrétně má daný zákrok vypadat, jaká má být pooperační péče. I proto se někam chodí léčit a někam umřít. Není také jasné, jak se pacient v systému pohybuje. Které činnosti se vykonávají několikrát za sebou a často naprosto bezpředmětné. Třeba kvůli platbám, jinde také kvůli nedůvěře zdravotnických zařízení mezi sebou. Pojišťovny mají velmi dobrý přehled o tom, jakou péči pacient čerpá, stejně jako mají dokonalý přehled o její kvalitě. Praxe ale tyto poznatky nemohou využít. Nemohou pokutovat lékaře, který ordinuje několik málo hodin týdně. Stejně jako ústavy, kde kvalita péče, eufemisticky řečeno velmi diskutabilní, centrální evidence péče neexistuje. Digitalizace zůstává v plenkách. Jednoduchý recept na to, jak čelit stárnutí populace, neexistuje nikde na světě. Možnosti, jak zlepšit efektivitu stávajícím systému, jsou ale známé a jejich i díky obrovským dírám v českém zdravotnictví relativně hodně. Pro začátek by stačilo snížit administrativní zátěž a tím zvýšit kapacitu zdravotníků. Druhým krokem je racionalizace sítě poskytovatelů zdravotnických služeb. Za třetí je nutná lepší propojení mezi zdravotní a sociální péčí. Dalším bodem je digitalizace, která by ukázala, jak pacient systémem prochází, kde případně kdo jsou úzká hrdla. Přestože jde o opatření, která jsou nutná a také známá, žádný politik není ochoten je prosadit, protože by jeho kariéra skončila. Připojištění a spoluúčasti se výhledově kvůli stárnutí populace zdravotnictví nevyhne. V současném chaosu ale jen na dalších pár let prohloubí stávající neefektivity a také legalizuje nerovný přístup kvalitě a dostupnosti péče, který reálně existuje už nyní a postupně se pouze prohlubuje.