Někdejší italský premiér a předseda Evropské centrální banky Mario Draghi zachránil euro, ale nezdá se, že by dokázal zachránit celou EU. Jeden z nejváženějších členů unijního establishmentu vypracoval skoro 400 stránkovou analýzu konkurenceschopnosti EU. A je to docela brutální čtení, protože místo tradičního oznamování světlých zítřků naplno pojmenovává evropské zaostávání. Kdo však doufal, že zpráva bude podobným třaskavým momentem, jako když Draghi v pozici šéfa Evropské centrální banky uprostřed eurokrize v roce 2012 pronesl své slavné, že udělá, cokoliv je třeba pro záchranu společné měny, tak by měl spadnout z výšin zpět na Zem. V roce 2012 měl Draghim od šéfa centrální banky a tím pádem i nástroj k záchraně eura. Nyní je v uvozovkách jen významným Evropanem, který přináší sadu nápadů, ale nemá moc je prosadit. Zprávě se dostane jistě více pozornosti než o několik měsíců starší jiné zprávě jiného italského expremiéra Enrico Letta o nepříliš dobrém fungování vnitřního trhu. Ale jinak osud bude podobný. Už nyní je jasné, že jedna z nejproduktivnějších myšlenek Draghiho týmu bude oslyšeno. A to je návrh podpořit investice v EU 750 až 800 miliardami eur ročně. Jak společným financováním na unijní úrovni, protože tak si evropské státy dohromady mohou půjčit levněji. Jenže to neprojde, protože to navazuje na nekonečnou unijní hádku, zda má EU dohromady ručit za dluhy a jisti tak levnými penězi i rozpočtové hříšníky. Reakce na sebe nenechala také dlouho čekat. Německý ministr financí Christian Lindner doslova během pár hodin po zveřejnění Draghiho návrhu vystoupil s německým ne. Nikde není řečeno, že nakonec nějaký společný dluh EU nevznikne. Koneckonců máme tu nedávnou inspiraci ve společné unijní půjčce na postcovidovou hospodářskou obnovu, ale určitě ne ve výši, o které Draghi sní. To však neznamená, že Draghiho zpráva je bezcenná. Naopak, je to budíček, abychom s konkurenceschopností EU už konečně něco dělali. Unie nemá společný finanční trh, energie jsou příliš drahé, inovace a vývoj si sponzorují zcela nekoordinovaně jednotlivé země. Celková produktivita Evropanů začíná dramaticky zaostává za USA a nezvládá najít recept na nastupující čínskou obchodní agresi. Že jsou to všechno velká slova, která se Česka nedotknou, tak to určitě neplatí. Zpráva správně kritizuje obří eurofondy na podporu chudších zemí, které možná fungují politicky, ale ne ekonomicky. Draghi by je místo toho raději nasměroval do inovací, digitalizace a nového průmyslu. Stejně tak bude třeba překonat nacionální spory, aby vznikly skutečně celoevropští ekonomičtí lídři a v první dvacítce světových firem dle kapitalizace se už konečně objevila i nějaká z Evropy. To vše se Česka dotkne nemalou silou. A jak se s ním vypořádat? Bude velké, protože společná unijní Půčka Draghimu určitě u Němců, Holanďanů a mnohých dalších fiskálně opatrnějších národů neprojde.