Bude umělá inteligence také umět dávat dohromady anekdoty? Bude mít smysl pro humor, postaví se tak postupně na roveň člověku. Trochu jsem se těch otázek děsil. Utěšoval jsem se, že se ta je humoru nedaří vyložit ani jeho vyhlášením mistrům sršícím neúnavným vtipem, natožpak běžnému člověku. Má-li umělá inteligence získat schopnost dělat humor, někdo jí nejprve musí prozradit, co je úmoru. Jenže i na slovo vzatý mistr humoru, dejme tomu písničkář Jiří Dědeček, vám řekne, že neví, co je humor. Při tom sranda z něho tryská všemi póry. Nedokáže jen vysvětlit, proč tryská zrovna tudy a ne tamtudy. Byli to totiž věděl. Sranda by z něho tryskat přestala. Místo vtipných textů k písním, básniček a průpovídek, při nichž se mnohdy prohýbá smíchy, bychom se stali svědky suchopárného a úmorného výkladů z něho. Vykřesat jiskřičku vtipů by nedokázal ani sám pánbůh. S humorem a s lidmi je to jako s panem Weiss Bergerem a panem Munkem v povídce Karla Poláčka anekdota. Jeden je nadšený sběratel anekdot a rád je vypráví. V panu Čunkovi má věrného posluchače. Ne proto, že by pan Monk vůbec kdy pochopil pointu, ale protože všechny. Ale kdo ty, jež pan Weinberger dával někdy až přespříliš hlasitě v kavárně Edison k dobru, byly pro něho dokladem světa prolezlého samými špatnostmi. Dopadlo tak i anekdota o pánech Blochovi a Kolnovic konci. Od Blocha vypůjčil 100 korun a nevraceli je. Po čase Bloch vzkázal, kdy hodlá peníze vrátit, a dostalo se mu odklon a odpovědi, aby mu vlezl na záda. Konzbul Ochem se jednoho dne potkali na ulici. Peníze nevracíte. Vzkážete mi, abych vám vlezl na záda. Co je toto jednání? Rozčiluje se Bloch a k onoho chlácholí to jsou jen takové řeči. Vy mi na záda nevlezete a já vám nevrátím 100 korun. Pan Monk zasmušile pozoroval, jak se pan Weissberger na celé kolo směje vlastní pointě. Potvrdí vsi tak z jejího vyznění, že věru svět není než samá špatnost. Ale on Munk by panu Kohnovi dal jinou odpověď. Já bych mu to byl ukázal, vykřikuje na celé kolo a nepolevil bych, kdybych si na tu jeho špatnost měl vzít advokáta. Umím si proto představit, jak by to dopadlo s umělou inteligencí, kdyby ji do tajů humoru měl zasvěcovat pan Monk, spisovatel a chartista Josef Vohryzek. Když se pro něho po letech otevřely hranice, vyrazil se svou ženou do Švédska seznámit i se švédskými pěstouny, jimž ho jeho židovští rodiče na začátku války svěřily do péče a on na rozdíl od nich přežil holokaust. Ve hře se Švédy se nesla v přátelském duchu. Josef Vohryzek se proto rozhodl zkrášlit i židovskou anekdotou. Sotva dozněla pointa, zavládlo rozpačité ticho. Jen tázavé pohledy pěstounů mlčky křičeli Jozef Weber, ty Žid a stal se s antisemitou.