Za totality kolovala anekdota, ve které si americký a sovětský prezident navzájem ukazují státní pokladnice. Americká je samozřejmě v pevnosti s vojenskou posádkou, zatímco sovětská v dřevěné baráky vězně s visacím zámkem uprostřed pusté pláně. A když se nad tím Američan podivuje, sobě to odpovídá. Ale náš největší poklad je lid a ten my si důkladně hlídáme, k čemuž třeba podotknout, že ve skutečnosti komunisté nejbedlivěji střežili informace o zdravotním stavu svých nejvyšších coby takřka nad lidí, na které jsou neduhy krátké. Křiklavě případ třídenního utajovaného umírání Stalina. Ale máme i vlastní, když mezi lidem šířené dohady o špatném stavu prezidenta Svobody, který se delší dobu veřejně nevyskytoval a už předtím vypadala křehce, potvrdil roku 75 na míru situaci ušitý ústavní zákon Svobodovo funkční období ukončující a o mozkových příhodách a infarktech, natožpak o podružnějších stonání. K mnoha soudruhů se národ nikdy nedozvěděl nic, s čímž pak ostře kontrastovaly detailní zprávy o rozličných potížích a jejich řešení. Polistopadového prezidenta Havla dokonce s podrobnými na krysy. Kolik je nezbytné odstranit jeho plic. Hlavě státu to jistě bylo nepříjemné, ale považovala úplnou otevřenost v nové době za správnou a samozřejmě se tak předcházelo. Zveličující mám. Vždyť když ležel Havel po zásadním zákroku ve Fakultní nemocnici na Karlově náměstí. Bulvární televize měla do jeho pokoje permanentně namířenou kameru. Další kontrast pak ovšem přineslo dlouhodobé bagatelizování zdravotní kondice prezidenta Zemana jeho podřízenými, což vyvrcholilo zprávou mluvčího, že si hlava státu na jednotce intenzivní péče po Šmakova na nevinné klobás s kaší a zajedl, a to za blbou. Nebo čím? Vrátili jsme se v tomto ohledu do starých časů, anebo spíš byli svědky cynického výsměchu do očí veřejnosti. To je celkem jedno. Především to bylo nepřijatelné informování kanceláře dalšího prezidenta Pavla o jeho květnové menší motocyklové nehodě je sice z jiného soudku, ale přece jen situaci poněkud vylepšovala, že se totiž vlastně nic moc nestalo. Jenže se nyní prostřednictvím uvolněného té v rozhovoru náhle od prezidenta dozvídáme, že si po pádu v malé rychlosti zlomil čtyři žebra, což tak úplně bagatelní není. Nemluvě o hned tak neodezní váhajících silných bolestech. Však bylo krátce po tomto incidentu znát, jak se v přímém televizním přenosu prezident chová opatrně. Při gratulaci v šatně hokejových mistrů světa. A že má přes jedno předloktí přehozenou jakousi tkaninu. Možná zástavu, kdyby mu ovšem v té chvíli vítězstvím rozpumpovaný Pořízek. Gudas zapumpoval nadšeně oběma rukama, mohl se prezidentská set jako zranění skrývající. A toho se podobně euforickém výlevů pana jde trávil ve třetí kapitole tří mušketýrů. To by byl poprask a kancelář by měla zbytečně z ostudy kabát, neboť nešlo o nic vážného. Prezident nechtěl věc před cestou na Blízký východ rozdmýchávat, ale mělo se říct, oč jde a že mu lehké zranění ve vykonávání státnických úkolů nebrání, a naopak zabránit tak budoucím tendencím dělat z případných prezidentských komárů velbloudy.