Už je to poměrně dávno za námi a původní kontury poněkud vybledly. Ale přesně před 30 lety, 17. července 1992. Šlo o vypjatý moment, který stojí za připomínku. Tehdy totiž bratislavský parlament přijal deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky, čímž se dokořán otevřely dveře k zániku společného státu Čechů a Slováků coby následek červnových voleb, po nichž v Bratislavě vznikl kabinet nacionalisticky lehce mírnějšího Mečiarova HZDS a národovecky vyhrocené Slovenské národní strany. A po krachu debat nad nějakou jinou formou pokračování. Když Mečiarovi představy narazily na odpor ODS, českého volebního vítěze na čele s Václavem Klausem, kterému ovšem nejen v té chvíli měl leckdo za zlé, že s kruciálního rokování vynechal koaliční partnery ODS a lidovce. Ještě na podzim, když už bylo takříkajíc vymalováno, znělo volání po plebiscitu, který by ukázal, co si většina občanů od Šumavy k Tatrám ve skutečnosti přeje a jestli ne, dává politikům za úkol dál hledat cestu, jak federaci zachovat. I když Mečiar s Klausem už koncem srpna ohlásil i zánik Československa po známé brněnské schůzce. Tolik o těchto dvou alfa lídrů. Jenže volební programy HZDS ani ODS případný rozpad federace samozřejmě nezmiňovali, takže požadavek měl logiku, jenže ne už šanci se prosadit. A postupem času se pro leckoho bolestný rozchod proměnil v oboustranně pozitivně vnímaný fakt. Co se mělo stát, stalo se. Mladší generace tady i tam si nad tím hlavu nelámou už vůbec. A litovat po takových letech rozdělení v aktuálních obavách z kremelského vyhrožování někdejším satelitům jedna nebo dvě menší země v NATO to přece vyjde nastejno. Ale zpět k 17. červenci. Před 30 lety téhož dne také oznámil abdikaci dosavadní federální prezident Václav Havel, jemuž skončil dvouletý mandát. Sám si hoví, mínil. Po prvních volbách roku 1990 a začátkem měsíce ho ve dvou bouřlivých kolech nezvolili slovenští poslanci Federálního shromáždění. Dalšího hlasování se Havel zřekl, ohlásil odchod a post opustil tři dny poté. I jemu to přesvědčení federalisté vyčítali. Neměl se nechat znechutit a de facto ustoupit vypjatým nacionalistům, kteří už ale prostě post federálního prezidenta odmítali naplnit. Kýmkoli. A pravda, Havlova demise pro mnohé Čechy znamenala stvrzení nevyhnutelného zániku Československa. Už i pan Václav to uznává. Ale mohl absolvování dalšího ponižujícího kola ještě něco změnit? Například vzbudit masovou akci na podporu referenda? Asi těžko dané chvíli byl pro většinu určující Klaus s přímou zkušeností z handrkování s Mečiarem. Nechci. Tedy jdou, když mermomocí chtějí. V té atmosféře nic jiného nezbývalo. A Havel to musel tušit už rok předtím, když na něho coby zastánce federace brutálně zaútočil zfanatizovaný dav Bratislavy takto, byť zřejmě nerad, ale přece přesně před 30 lety zabalil a nechal navždy koňský větším hlavám politologů, nebo už spíš vlastně historiků.