České děti v prvních třídách základní školy neumí držet tužku, špatně mluví a nedokážou se soustředit. Stručné titulkové shrnutí tématické zprávy České školní inspekce zní až děsivě, když všechny tyto problémy více či méně hlásí až osm učitelů prvňáků z 10. Když se k tomu přičte zřejmě v Evropě největší počet celkově nezralých dětí při zápisech, které dostávají odklad školní docházky. Není to moc optimistický pohled do budoucnosti. Jistě, děti to všechno doženou dříve nebo později. Si psát, kreslit a počítat naučí, některé dokonce i plynule číst. Co na tom, pokud to bude v páté třídě. To je právě ta nejpodstatnější otázka. Je jedno, kdy ji anebo oddalováním školní a praktické zralosti děti o něco důležitého ve svém životě přichází. Víme to my dospělí? Nebo je správné, že si na všechno přijdou děti samy? Pokud jde o tělesný, je mentální vývoj dítěte, které od narození pravidelně dochází k lékaři. Odborníkům pediatrům většinou zcela důvěřujeme. Existují přece po desetiletí vedené srovnávací vývojové křivky, které jsou jakýmsi vodítkem dobrého vývoje. Odchylky jsou samozřejmě vždy důkazem jedinečnosti a odlišnosti, ale jsou-li příliš velké, začínáme se bát a ptáme se lékařů je s naším dítětem všechno v pořádku, pokud jde o školní zralost a jisté minimálně potřebné dovednosti, odborníkům věříme stále méně. Vývojová psychologie jakoby na jednu neměla žádné zjištění a dětští psychologové vůbec nechápali, že doba se změnila. Děti vyrůstají, rozvíjejí se jinak než před 50, 30, 20 lety. Zvláštní paradox. Autoritativní rámce výchovy dávno rozměklý a prolomili se. To je vcelku dobře. Vymizení překážek a omezení v dětském věku ale nepřináší radost, ne osvobození. Ba co víc. Jak ukazuje zpráva českých školních inspektorů, děti ne získávají snadněji dovednosti, které by jim umožňovaly lepší a radostnější poznání a komunikaci, a některé je nezískávají skoro vůbec. Tematická zpráva školní inspekce nazvaná faktory ovlivňující přechod dětí z mateřské do základní školy je pozoruhodná ještě v jedné důležité věci. Věnuje velký prostor tomu, jak málo se s dětmi v tomto směru pracuje v mateřských školách. Například jak málo času se dostává na procvičení správné řeč i na drobné logopedické nápravy. Celkově se dokonce podle zprávy ukazuje, že ve 20 % školek není taková možnost nápravy řeči vůbec, což se nejvíce týká sociálně a ekonomicky zanedbaných regionů. Správa ale jakoby celou dobu mluvila o dětech, které se stávají jakýmsi předmětem státní politiky, na němž výchovný aparát v zařízeních státu pracuje. A jak se ukazuje, bohužel nedostatečně, jakoby ani rodiče neexistovaly. Zkoumání efektivity povinné předškolní výchovy je jistě důležité, správa by ale měla zejména zdůraznit, že nedostatečné získávání dovedností, které české děti stále častěji před vstupem do školy postrádají, ochuzuje především děti samotné, že jim to zbytečně bere čas na cestě k poznání, které posune jejich život. A nakonec i to by mohl přesvědčit nedůvěřivé pochybující rodiče o tom, že procvičování na trénink této oblasti nejsou ani únos dětství, ani tupý dril a rutina, ani ztráta času, ba přímo naopak, že pomohou hlavně dětem.