Začínají příběhy 20. století. Pravidelně v tomto čase se pokoušíme osvětlit známé i zapomenuté události moderní historie. Vyprávíme osudy, na které se zapomnělo nebo se mělo zapomenout. I české dějiny mají své hrdiny a zbabělce, temná období i chvíle velkých činů.

Osud Elišky Fučíkové, jejímž vzpomínkám jsou věnovány dnešní příběhy 20. století, předurčil nacismus a nálet na Berlín. Při něm v roce 944 zahynul a část její rodiny z důvodů, které za chvíli uslyšíte, vyrůstala, byla liška převážně v dětských domovech v Československu. Její svědectví ukazuje, jaké poměry tehdy, alespoň v některých domovech, panovaly. Psychické násilí a bití nebylo podle všeho výjimečné. Nakolik to byl odraz komunistické krutosti a bezcitnosti? Nakolik běžné poválečné poměry v podobných zařízeních po celé Evropě? To je otázka, na níž by mohla odpovědět srovnávací studie. My se soustředíme na jednu výpověď, na jeden lidský osud v dějinách. Provází vás Adam Drda. Na pořadu se podílela Petra Verzichová z paměti národa. Její hlas občas uslyšíte.

Liška Fořtíková se narodila jako Jiráková třetího ledna 1942. Stalo se to v Berlíně, kam byl její otec Ladislav tehdy totálně nasazen na manuální práci ve fabrice. Do Berlína přijel s těhotnou manželkou Jiřinou. Eliška Fučíková o rodičích říká vím jenom, že můj tatínek bydlel v Modřanech, maminka taky a seznámili se někde na Jarově. Ladislav Jirák a maminka Jiřina Kopecká se jmenoval. No a když přišla do jiného stavu, tak se statí z haly. Tatínek byl soustružník a maminka byla potom na dráze, ale předtím dělala v cukrovaru v Modřanech. Můj tatínek byl jako 21. ročník narozené a tenkrát museli všichni, kdo byl 21. ročník do Berlína, jít na práci. No, maminka byla pak nějak jsem měl vinným stavu, tak ho následovala do toho Berlína. A je-li tam spolu, já jsem se tam toho třetího ledna 42 narodil a jediná taková vzpomínka v tom Berlíně, když jsme šli po schodech dolů, ale to jsem byla. Tam nebyli, já nevím, kolem těch dvou let, ale měli. Byly tam vláčky, to metro. Já nevím, viděla jsem ty zelený vlásky ladem je, jestli prostě se mi to zdálo nebo jestli to je taková ta vzpomínka s tatínkem, že jsem tam šla s těmi držel za tuto ruku. Ne. Vy jste takový nějaký jediný okamžik v životě? Jinak si nepamatuji si vůbec nic. No.