Ať by byla Severoatlantická aliance v případě Ukrajiny rozhodla jak kolik, ta hala bych vždy za kratší konec. Ten druhý je v rukou Putinových. Takové situaci se říká kvadratura kruhu. V případě možného vstupu Ukrajiny do NATO tu máme doslova učebnicový případ. Ještě než se vilniuský summit sešel, nový, měl za to, že Ukrajina do Aliance bude pozvána přesně ve chvíli, kdy skončí její válka s Ruskem. A vida, nestalo se tak. Aliance se spokojila pro mnohého z nemastně neslaně jim závěrem, podle něhož se zavazuje Ukrajinu k členství pozvat. Jakmile členské státy dospějí k závěru, že se naplnily jisté podmínky. Fakt, že se tu neobjevuje zmínka o konci války, lze vyložit i tak, že většina členských států sdílí tiše přesvědčení, že válku nad Ruskem nejde vyhrát. Nanejvýš je lze v jeho agresi zadržovat. Optimistické předpoklady, že sankce Rusko položí na lopatky, se nejspíš nenaplňují. Naopak začíná být zjevné, že ruské hospodářství má na to, aby válku živilo ještě mnoho let. Kdyby se nyní v usnesení aliance objevila zmínka o konci války, byla by to jen nahrávka Putinovi, aby válečné úsilí přihříval ad Infiniti Tůma. Podobně by se dělo, kdyby Aliance vymezila přesně podmínky, za nichž je přípravě na Ukrajině nabídnout členství. Anebo kdyby vypracovala časový harmonogram jednotlivých kroků vedoucích k přijetí, jak požadoval ukrajinský prezident Zelenskyj. I v takovém případě se většina členských států nejspíš obává, že Rusko v sobě vždy najde dostatek síly, aby zabránilo naplnění té či oné podmínky anebo aby znemožnilo uskutečnění jednotlivých kroků ve vymezeném časovém harmonogramu. Jediná zbraň, která alianci zůstala, je nejistota, z níž se Rusové musí každý den znovu a znovu pouštět do konfliktu s ukrajinskými sousedy. Bez vyhlídky na žádoucí obrat a jen s jedinou jistotou, že drtivá většina států aliance nenechá svého chráněnce stran výstroje a výzbroje na holičkách. Už sám fakt, že pomoc Ukrajině přichází od jednotlivých států aliance a ne od aliance jako takové, svědčí o tom, že se na to brání tomu, aby Rusové považovali za přímého účastníka konfliktu. Nemyslím si, že jde o projev jakéhosi vykalkulovaného opatrnictví, jímž se naopak vyznačovalo odmítnutí Angely Merkelové pozvat Ukrajinu k členství do NATO v roce 2008, ale sázka na hrozbu odstrašením, na nichž Rusové historicky dobře slyší. Mnohým nespokojencům totiž zmizela ze zorného pole skutečnost, že přijetím Švédska aliance uzavřela Baltu jako své vnitřní moře a kde naopak Rusové tahají za proklatě krátký konec, severní křídlo posílily co do počtu sice dva malé národy, s nimiž ale pustit se do křížku zpravidla neblaze dopadne, Rusové mohou potvrdit. A tak to podstatné zůstalo hrozba odstrašením, na nějž Rusové historicky slyší nejlépe.