Kdo znal Adama Černého jako novináře, nezapomene na jeho přesné formulace a pečlivou dikci. Kdo se s ním setkal jako s člověkem, bude vzpomínat na jeho vždy dobrou náladu a pobavený pohled na svět. Měl jsem to štěstí, že jsem ho znal z obou těchto stránek. Přesto mě zaskočilo, když jsem se dozvěděl o jeho předčasném skonu v nedožitých 74 letech. A to tím spíše, že Adam Černý vždy působil neobyčejně vitálně a mladistvě nejen co do vzhledu, ale i přístupu k životu. O svém zdraví prostě nemluvil. Vždy, když jsem ho viděl, měl nakažlivě dobrou náladu. Všeho zajímalo, ovšem hodně věděl a obvykle také přidal anekdotu nebo i víc. Ze všeho nejvíc ho ale zajímala politika. A toho mimo jiné přivedla i do vysílání ČRo. Byl mimo jiné stálým hostem pořadu, jak to vidí, který vysílá dvojka, a častým hostem byl i na Radiožurnálu. Byl ale také pravidelným přispěvatelem Názorů a argumentů. Poslední příspěvek jsme od něj vysílali osmého června pod titulkem diplomatické šachy na Dálném východě. Právě tento region ho zajímal i proto, že si jako znalec politiky byl dobře vědom jeho rostoucího významu. Především byl ale vynikajícím znalcem evropské politiky. Díky jazykové vybavenosti sledoval podrobně nejen dění v Británii, ale také a především v Německu a Francii. Sám pocházel z novinářské rodiny. Žurnalistou byl už jeho dědeček z matčiny strany, maminka Věra i otec Jaroslav Adam Černý ročních 950 stačil vystudovat tehdejší fakultu žurnalistiky, ale poté se trval mnoho normalizačních let mimo obor v dělnických povoláních. Na konec roku 980 nastoupil do Svobodného slova, v těch letech asi jedné z nejvíce svobodomyslných redakcí u nás. Krátce po listopadu 1989 Adam Černý přešel do obnovených Lidových novin, kde vedl zahraniční rubriku. Pracoval také v ČT, zemských novinách a týdeníku týden. Nejdéle ale zůstal spjat s Hospodářskými novinami. Byli jsme hrdí, že se stal častým přispěvatelem Názorů a argumentů. Věřil v poctivou publicistiku založenou na znalosti věci, odstupu a klidném tónu. Mnozí mladší kolegové ho považovali za svého neformálního učitele, aniž by to on sám věděl. Učil už jen tím, jak psal. I proto, že tak věřil důležitost solidního přístupu žurnalistice. Stanul na mnoho let v čele Syndikátu novinářů ČR. Chápal to jako službu věci, stejně jako angažovanost v řadě dalších oblastí, například při udělování česko-německé novinářské ceny. Sám Adam Černý byl roku 2006 odměněn cenou Ferdinanda Peroutky, novináře, v jehož stopách šel i on sám. Bohužel ne tak dlouho, jak bychom si přáli.