V ČR se momentálně vede i uvnitř vládní koalice cosi jako zákopová politická válka v otázkách přijetí eura, manželství pro všechny a Istanbulské úmluvy o potírání násilí na ženách. Odmítnutí Senátu úmluvu ratifikovat se sice může jevit jako konec debat o ní, ale za nějakou dobu se na parlamentní půdu nejspíš vrátí. Mezi vládní koalicí a opozicí pro změnu zeje hluboký příkop v otázce zavedení korespondenční volby a opozice se většinově shodne s konzervativní části vládní koalice na odporu k zavedení eura, schválení manželství pro všechny i ratifikaci Istanbulské úmluvy. Ti, kdo proti zavedení eura, schválení manželství pro stejnopohlavní páry, Istanbulské úmluvě i korespondenční volbě vystupují. Odmítají, že by jejich postoje měli jiný než domácí rozměr. Jde prý jen o domácí politický a hodnotový souboj mezi konzervativci a liberály, popřípadě progresivistické. Jenže politika má i symbolický rozměr a postoje politické scény k tématům, o nichž byla řeč, mohou ve skutečnosti ve světě geopolitiky ukazovat zemi jako zranitelnou. Kupříkladu přijetí eura není dnes jen ekonomická otázka, ale krok, který pevně řadí zemi k tvrdému jádru EU a má geopolitické dopady. Tím nejdůležitějším je, že pro zemi, která je členem Eurozóny, už je v podstatě nemožné z unie vystoupit, což na domácí politické scéně značně oslabuje možnosti populistů s opuštěním EU šermovat. Je možné argumentovat, že kdyby Velká Británie byla v době, kdy se rozpoutala debata o Brexitu, členem Eurozóny, z EU by skoro jistě nevystoupil. A nejen kvůli vyšší míře dosažené integrace se zbytkem EU, ale i kvůli příliš vysokým transakčním nákladům. ČR, Maďarsko a Polsko, které společnou evropskou měnu zatím nepřijaly, ať se k tomu zavázali v přístupových smlouvách, tak zůstávají zranitelné vůči tlakům populistů, často podporovaných Moskvou, kteří chtějí i spojení svých zemí z EU buď co nejvíce oslabit, anebo z EU rovnou vystoupit. Postkomunistické země východní Evropy tvoří v EU ostrůvky i kvůli svému odporu k manželství pro všechny nebo ratifikaci istanbulské smlouvy a některé i kvůli restriktivním krokům vůči sexuálním menšinám. Země visegrádského uskupení si navíc EU vysloužili špatnou pověst. Je kvůli svým nesolidárním postojům k řešení migrace, některé z nich i kvůli porušování principů právního státu v době, kdy Rusko rozpoutalo válku na Ukrajině a naznačuje, že by se nemuselo zastavit u jejích západních hranic. Má takové chování postkomunistických členských zemí EU geopolitickou dimenzi, kterou Moskva jistě dobře chápe. Ukazuje, že tyto země nejsou na jedné vlně s evropským západem, že jejich integrace se zbytkem EU není zatím nikterak pevná, jsou zranitelné. Toho lze využít, což Moskva činí Maďarsku a na Slovensku. Není náhoda, že tyto země vtahuje do svého hodnotového orbitu i v podobě shody s nimi na odporu k sexuálním menšinám a manželství pro všechny. Slovensko má přitom velké štěstí, že v roce 2009 přijalo euro. Jinak by bylo vůči proruským krokům současné vlády ještě zranitelnější. Jisté je, že i přešlapování současné české vládní koalice v otázkách přijetí eura, manželství pro všechny, Istanbulské úmluvy nebo korespondenční volby v Rusku se zájmem sledují. Ukazuje to, že ČR zůstává do jisté míry slabým článkem v EU a že zejména pokud k moci u nás přijdou populisté, bude možné rozehrát slovenský a maďarský scénář i u nás.