Máslo do každé rodiny, sliboval v šest let starém satirickém filmu prezident Blaník, kandidát na onu funkci. Reagoval tak na máslovou krizi z podzimu roku 2017, která se ve stejném předvánočním období vrátí a v roce 2018, poté v roce 2022. A teď jsme opět ve víru zuřící války o máslo. Ceny rostou, nervozita vládních představitelů. Rovněž premiér Petr Fiala volá po řešení situace. Antimonopolní úřad je v pohotovosti. Nechybí ani tradiční hádky, kdo za to může. Už pravidelný souboj mezi výrobci, zpracovateli a prodejci okořenil spor současného a bývalého premiéra, který je rovněž zprostředkovaným vlastníkem největšího zemědělského podniku v ČR. Nutno dodat, že ačkoliv si chtěl Petr Fiala namazat svého protivníka jako máslo na chleba, moc to nevyšlo. Výrobu a prodej másla prověřoval už antimonopolní úřad loni na jaře, když zjistil, že je trh výroby másla středně koncentrovaný. Působí na něm čtyři soutěžitelé, přičemž žádný z nich nemá dominantní postavení. Struktura tohoto trhu se nezměnila. Velký vliv má navíc dovoz, jehož podíl na trhu se pohybuje kolem 50 až 60 %. Dlouholeté spory o cenu másla naznačují, že máslo na hlavě má daleko víc vlád než jen tato. Máslovou krizi bychom mohli řešit donekonečna, stejně jako se dá ještě najít velké množství slovních spojení, které k této komoditě neoddělitelně patří. Občas ovšem neškodí se podívat na celou situaci z většího nadhledu, který nezahrnuje ani mléko, ani krávy, ba ani Vánoce a nezbytných 40 druhů cukroví, bez kterého se průměrná česká domácnost zjevně nemůže obejít. Jednorázové zdražení či občasné výkyvy cen se dají přejít přes to, že se mohou stát krátkodobým politickým tématem ve chvíli, kdy podobné, dá se říci, marginálie obsazují po dlouhou dobu veřejný prostor. Je ovšem třeba zpozornět. Máslová krize se tak dá vidět jako pomyslná špička ledovce hlubokých problémů tuzemské ekonomiky, která se stále nedokáže vymanit z pasti nízkých mezd a platů ekonomiky, která před tzv. inflační epizoda, které máme v živé paměti, přinesla jedny z nejvyšších cen potravin v Evropě, a to nejen co se týká poměru k příjmům. To samé platí pro ceny bydlení, které dlouhodobě trhá rekordy na žebříčku nedostupnosti. Určitě se všechno dá vysvětlit externími faktory typu počasí či zádrhel a v mezinárodním obchodě. A politici to také tak dělají, protože je těžké si přiznat, že dlouhodobě razí politiku překážek. A je jedno, zda jde o milionkrát spravovaný a stále nefunkční stavební zákon. V kombinaci s politikou nestaví na jakékoliv úrovni, nebo o státní rozpočet, který má stále méně co společného s podporou ekonomiky a obyvatel. Zato stále víc připomíná vánoční konzumní šílenství, kde je potřeba zahrnout dárky každého, a to od hlavy až k patě. Samozřejmě na dluh. Pokud se premiér ČR nechá slyšet, že potřebuje ještě další čtyři roky, respektive další volební období na to, aby tuzemská ekonomika, životní úroveň včetně mezd Dohnala, Rakousko či Německo. Zní to jako špatný vtip. Máslová krize se, jak ukazuje historie, nakonec vyřeší sama nejpozději po svátcích. Řešení krize malé otevřené ekonomiky, jejíž politická reprezentace nedokázala ani za 35 let postavit dálnice, které by zemi propojovali s jejími největšími obchodními partnery, se ovšem žádá daleko víc. Bohužel žádný z politiků vládních a opozičních podobnou vizi nenabízí.