Pokud se na něčem shodnou dvě naprosto znesvářené skupiny, jako jsou cyklisté a motoristé, potom je to společná nenávist ke sdíleným autům. Pro první skupinu jde stále v uvozovkách o špinavé vozy a pro motoristy jde o mor, který parkuje tam, kde by měl mít místo každý slušný rezident. Zkrátka jde o něco, co by mělo zmizet ze světa. Bohužel se zdá, že podobný názor sdílí i pražský magistrát. Než se přidáme ke společnému rozhořčení, podívejme se na fakta. Počet aut v Praze překročil 1,3 miliony. Každý rok jejich počet stoupne o mnoho desítek 1000. Za ten letošní to bylo téměř 44000 vozidel. Prakticky v hlavním městě neexistuje nikdo, kdo by neměl vůz, a to včetně nemluvňat. O tom, že počet aut výrazně překračuje počet parkovacích míst, nepochybuje nikdo, kdo v neděli po návratu z víkendu krouží v čím dál větší spirále a snaží se zaparkovat. Jednotlivé městské části přiznávají přetlak, ty nejvytíženější o 20 a více %. Parkování je nárokové ze zákona. Městské části parkovací kartu vydat musí bez ohledu na počet míst, který je nutně limitován. V tomto kontextu se zdá, že jakékoliv auto navíc situaci zhoršuje a že to platí i zhruba pro dvě tisícovky sdílených vozů, které v současné době po Praze jezdí. Reálně ovšem platí, že většina sdílených aut je v provozu, tedy na silnice daleko častěji než ty soukromé. Podle průzkumu průměrná doba vytíženosti soukromého vozu je pět % z celkového času. V případě sdílených aut se tento podíl šplhá na 40 %. Rovněž platí, že kdyby neexistoval dostupný carsharing, tak si značná část zákazníků koupí vlastní auto. Naopak s rostoucí nabídkou sdílených vozů roste i poptávka po nich. Důvody jsou jednoduché. Jde především o relativní dostupnost v kombinaci s tím, že se člověk nemusí starat o opravy, pojištění, dálniční známky, ale ani o poplatky za parkování, případně hledat místo, kde může zaparkovat. O tuto výhodu, zdá se, sdílená auta přijdou na místo podpory. Za pražský magistrát rozhodl tyto vozy zahrnout do systému parkování a počítá i s omezením doby, po kterou může sdílený vůz na jednom místě stát, což povede ke snížení dostupnosti vozů v okrajových částech Prahy, tedy tam, kde to vzhledem k často mizerné veřejné dopravě dává značný smysl. Sdílená auta by měla být standardním doplňkem dopravy. Připomeňme, že kromě té hromadné města začala ve velkém podporovat nejen sdílená kola, ale často i koloběžky, které ovšem v mnoha případech nejsou rovnocenná k využití auta. Praze by slušel systém dopravně dostupných a zvýhodněných odstavných parkovišť nejen pro dojíždějící, ale i pro rezidenty, kteří využívají vůz především k víkendovým cestám a který by také umožnil další rozvoj veřejné, ale také sdílené přepravy. Tento systém ale nevznikl ani po více než čtyřech dekádách od zavádění rezidentního stání. Na místo toho v ulicích zuří boj mezi uživateli jednotlivých druhů přepravy, kteří politici v touze po zvolení ještě rozdmýchávají. A nakonec na to doplácí úplně všichni.