Stojím ve frontě v lékárně a čekám. Nehýbe se, jaký starší muž si vybírá recepty? Je jich nekonečně a hromada krabiček pořád narůstá. Už to vypadá nadějně, ale lékárnice mizí v zákulisí a dlouho se nevrací. Nakonec nese poslední dávku. Teď ještě všechny obaly popsat. Podívá se na chlapíka. Tak pro dnešek je to snad všechno. Chlapík unaveně vzdychne no snad pro třetího Mgr. všechny krabičky načte a na displeji pokladny naskočí cena 220 Kč. Nevěřím svým očím, ta hromada vypadala aspoň na 15 stovek. Nedá mě to a když na mě dojde řada, zeptám se, jestli jsem cenu viděl správně a jestli je to možné, pokrčí rameny. No, je to špatně nastavené. Dost mě to štve. Není to spravedlivý. A co? Pánovi chybí tlak, cukr a takový ty choroby, který si člověk většinou způsobí sám. Ještě to upřesním životosprávou, kýve hlavou životospráva. Toto slovo používala moje babička.

Mám ho ráda, vyjádří jedním vrzem, jak člověk se sebou zachází. Když sám sebe nespravuje dobře. Končí to igelitovou taškou plnou léků. V lepším případě ale kdo všechny ty léky zaplatí? Fond solidarity, do kterého de facto ukládají všichni, co platí vysoké zdravotní pojištění a téměř z něj nic nečerpají, protože i případnou virózu si dokáží vyléčit sami. Mají lepší genofond nebo dbají na prevenci. Odcházíme. Vyjde další starý pán, tentokrát s menším igelitovým pytlíkem v ruce. V něm léky zřejmě již prošlé. Nebo ti vrací lékárníkovi tolik nevyužívaných. Předepsali lék až zbytečně moc nebyl. Zůstali v komoře v krabici a zapomněl se na ni. Odpověď neznám, ale jsem svědkem aspoň jakési uvědomělé recyklace. Recyklace nejen nadbytku, ale i z nadbytku. Posedlost zobáním léků je ohromující. Stoupá úměrně vědeckému vývoji a farmaceutickému průmyslu. Léky už existují téměř na všechno jenom. Ještě nikdo nevynalezl lék na, řekněme posílení vůle ke změně chování i špatných návyků, které si žádají zvyšující dávky léků. Ale změna chování je to nejtěžší, říkají odborníci. Doslova tvrdá práce a bez okamžité odměny. A trvá to. Je třeba trpělivost a vnitřní disciplína. Neexistuje instantní řešení kromě té zatracené pilulky na všechno. Ve svých příležitostných cestách ráda pozoruji staré lidi a malé děti. Tyto dvě generační skupiny jsou v každé společnosti nejohroženější. To, jak vypadají a mají se k světu, ukazuje, jak na tom společnost je. Například staří Kosované měli zvrásněné tváře, ošlehané a členka, ale v jejich fúzi a pohledu byla důstojnost. Ve srovnání s Kosovem se topíme v blahobytu, tak proč z českých důchodců na člověka padá tíseň? A to i z těch, co šli do důchodu předčasného nebo se těší sociální péči v domovech důchodců. Kdo se dožije stáří ve slušné kondici, dostal odměnu za to, jak na tom sám pracoval. A jsem zase u té životosprávy. Není to nic těžkého, prostě se držet víc přirozeného života než igelitové tašky s léky. To by mohl být jeden z dobrých receptů. Takové ale lékaři nepředepisují.