Ukrajinská vláda se v rámci sankcí vůči Rusku rozhodla pozastavit distribuci ropy od firmy Lukoil přes ropovod Družba. Rozhodnutí se zatím týká pouze uvedené společnosti, nikoli dalších, které dodávají do Evropy surovinou stejným potrubím. Zastavení dodávek má přímý dopad na dvě země. Jednak na Slovensko, ale především na Maďarsko. Tam tvoří dodávky Lukoilu až 70 % veškeré spotřebované ropy. Ruskou ropu na Slovensku odebíral bratislavský Slovnaft, který je součástí maďarské společnosti Mall. Podíl ruské ropy ve Slovnaft učinil 40 %. Výpadky v dodávkách ropy jsou velmi citlivým tématem, a tak nepřekvapí, že opatření ukrajinské strany ostře kritizoval slovenský šéf diplomacie Juraj Blanár. Podle něj jde o porušení asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Slovensko mělo podle něj výjimku na odebírání ruské ropy do konce roku a Ukrajina nyní Slovensku znemožňuje tuto výjimku uplatňovat. K Blanarovič se přidal i premiér Robert Fico. Podle něj opatření nepoškozuje Rusko, ale země EU. Slovensko nemíní být rukojmím ukrajinsko-ruských vztahů, rozohnil se Fico. Slovensko a Maďarsko požádaly v této situaci o pomoc Evropskou komisi. Slovensko přitom jednoznačně podporuje všechny sankční balíky, které EU vůči Moskvě schvaluje a uplatňuje. Na druhé straně ale kopíruje do značné míry zahraniční politiku, jakou prosazuje Maďarsko. Znamená to, že Brusel je doma na Slovensku představován jako vzdálené centrum EU, které nerozumějí zájmů Slovenska, nebo jim dokonce chce škodit. Teď se ovšem slovenský kabinet obrací právě na zmíněný Brusel a komisi, aby pomohli s obnovením dodávek ropy. Je to logické, protože komise je strážcem smluv včetně asociační dohody s Ukrajinou. Pokud skutečně shledá, že došlo k jejímu porušení, bude určitě jednat tak, jako jednala v jiných podobných situacích v minulosti. Celá záležitost se ale velmi dobře hodí k tomu, aby ilustrovala selektivní postoj, jaký zastává současná slovenská vláda ve vztahu k evropským strukturám. Když se jí to hodí, tak se jimi zaštiťuje stejně. Na druhé straně, když je třeba strašit domácí voliče před výmysly Bruselu, je pro ni EU snadný terč. Dobře to dokládá i postavení nedávno zvolených členů Evropského parlamentu za slovenské vládní strany. Z celkového počtu 15 europoslanců jich vládní tábor vyslal do Štrasburku a Bruselu 6, 5 za Ficovu stranu SMER. Další poslanec zastupuje vládní stranu hlas, ačkoli se obě uskupení sama označují za sociálně demokratická, do příslušné frakce v Evropském parlamentu, která je celkově druhá nejsilnější, přijata nebyla. Patří tak nezařazeným poslancům bez sebemenšího vlivu nejenom cokoli prosadit, ale prakticky i ve zprávách pravidelně vystupovat v plénu. To ale pochopitelně nebude europoslancům směru a hlasu bránit, aby opakovali slova svých šéfů na Slovensku, že to je úplně v pořádku, protože tak nejsou nikomu zavázaní a mohou v evropských strukturách zastávat suverénní zahraniční politiku. Skutečnost je ale úplně opačná. Sami reálně vůbec nic nezmůžou a moc dobře to vědí. Že doma tvrdí opak, není ničím jiným než klamáním veřejnosti.