K neziskovým organizacím a těm ekologickým obzvláště má naše společnost trochu ambivalentní vztah na straně jedné a akcentuje a občas ji chválí. Na straně druhé je vnímá jako aktivistické potížisty a výrobce problémů. Také je často vnímá jako společenství mladých, kteří se přiklání k extrémním názorům. Netuší přitom, že mezi aktivními ekology najdeme i řadu sedmdesátníků. Tak se společně podíváme do života jedné z takových organizací. Ekologický institut Veronica vznikl v Brně v roce 1991, ale jeho kořeny se datují až do roku 986 a šlo o první organizaci u nás, která se věnovala ekologickém poradenství a výchově, funguje rozkročená mezi Brnem a Hostětínem na moravském Slovácku. Jak pracují a přemýšlejí lidé z institutu Veronika, zjišťovala Markéta Ševčíková.

Tak milí posluchači a my už jsme usedli v jednom z nejkrásnějších domů a také nejstarších centru Brna. Nacházíme se v domě, který je z doby raného baroka v ulici Panská a celé to zdůrazňuji proto, že tady sídlí Český svaz ochránců přírody, ale především ekologický institut Veronica. A já už tady mluvím s jeho ředitelkou Ivanou Baillyovou. Dobrý den. Dobrý den. My jsme natáčeli u vás ve vašem centru v Hostětíně v Bílých Karpatech. Je to vlastně taková ukázková ekologická obec. Díky vám, protože je tam fůra příkladů dobré praxe, jak se dá žít krásně a přitom ekologicky a zároveň ekonomicky. Ale mě by zajímalo, když srovnáme Hostětín a Brno velkoměsto a opravdu venkovskou pod horskou nebo po horskou obec. Uvažuje ti lidé v různých částech naší země o ekologických tématech jinak, nebo to má nějaké ústřední téma? Vždycky. Veronika je v současné době zcela pohlcena tématem klimatické krize a jejího řešení a promítá se to do veškerého našeho uvažování. A ty dopady se někdy posuzují rozdílně ve městech a ve vesnici, mluví se o těch tepelných ostrovech a tak nám samozřejmě primárně záleží na tom, aby se ty fosilní emise zastavily a aby se jako ta klimatická krize neprohlubovala, protože bude problém globální a tady našem území, v našem tzv. už dříve, to se to kmen mírný, podobný pás a už jako vesmírný není tam, kde se potřebuje topit v zimě, tak je úplně jedno, jestli se přemýšlí o ne fosilním topení a pasivních domech a úsporách energie ve městě nebo na venkově, jestli se dává jí solární elektrárny na střechy ve městech nebo na vesnicích. Ale nedokážu úplně posoudit jak, jestli lidé jsou někde více. Informovaní si, že je to zajímá všude. Jako podobně, když jsou to mladí lidé, zakládající rodiny nebo studenti ve školách tedy přemýšlí o své budoucnosti? Tak je to vlastně jedno, odkud jsou. Ale třeba jedno téma, které bych řekla, že je hodně důležité. Větrnou elektrárnu doprostřed Brna nepostavíme. A já si myslím, že musí být všude, kde se jen trochu dají pořídit. A to se spíš možná týká toho venkova. A já teďka s radostí vnímám, že ta velká za přenos české společnosti třeba proti větrným elektrárnám v krajině. Myslím si, že naštěstí přibývá těch, kteří si uvědomují, že ta krása může být doplněna a chráněna i třeba větrnými elektrárnami. Vy jste tady vlastně otevřela spoustu dalších témat, ale jednoho se musím zásadně dotknout, a to je mezigenerační dialog, který se týká ekologických témat. Vy jste je jeden z mála institutu, který má zaměstnance, pracovníky a spolupracovníky snad ze všech generací, od těch úplně nejmladších až po skutečné do Jeny. A navíc se rekrutují jakoby nejenom z čistě řad studentů, tedy ti noví environmentalistiky různých podobných oboru. Koneckonců vy sama a váš muž Jan Holan jste fyzici původně, tak máte pocit, že je to pořád ještě i u nás ve společnosti otázka rozdílu vnímání generace?

Já no, já jsem jako stará generace, tak nechci říct, že rozumím i mladé generaci, ale co já vidím teďka za velký problém mezi těmi staršími a mladšími je, že si nepřipouštíme, že bychom my s tím měli ještě co dělat, že by na nás tak záleželo, jestli ta naše rozhodnutí o tom, kam pojedeme na dovolenou a čím tam pojedeme a co budeme jíst a ví, koho budeme volit a jestli půjdeme někde podpořit nějaký protest nebo něco, že na to možná nezáleží, že to je věc těch mladých. A to mně přijde nepřípustné.