17. listopad 1989 pro mě začal třetího ledna v Československu. Sametovou revoluci a k převratu u nás nazvali zahraniční novináři. Tehdy skoro nikdo nečeká. I Václav Havel byl na chalupě nahrát CD Německu v Bonnu, kde jsem tehdy již 12. rokem žil, tomu bylo jinak. Třetího ledna mě zavolal do redakce svědectví, které sídlilo v Paříži Pavel Tigrid a vyhrkl na mně co bys tomu říkal, kdyby se stal Václav Havel československým prezidentem? Odpověděl jsem kdyby se to povedlo, tak bychom se asi oba nevrátili. On s tím souhlasila s omluvou, že jde volat. Dál hovor ukončil. Obvolával české a slovenské exulanty po celém světě, a protože obdržel většinou podobnou odpověď, rozhodl se o tom napsat o svědectví, což byl čtvrtletní, který vydával a pašoval do Československa. Musím se ale přiznám, že toto je má zpět a interpretace. Ten okamžik, kdy jsem telefon položil, jsem tomu nevěřil. Během téhož roku jsem si ale všiml, že četnost ocenění, které obdržel Václav Havel, rapidně roste. A říkal jsem si, že Pavel Tigrid a i političtí příznivci změn ve střední Evropě nezaháleli. Václav Havel dostal v roce 1989 ve Vídni cenu doktora Karla Rennera, mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti, cenu Olafa Palmeho. Skandinávské deníky politikem a Dagens Nyheter mu udělili cenu svobody za Chartu 77 a na podzim obdržel prestižní mírovou cenu německého knižního velkoobchodu. Při této příležitosti vyšlo i druhé německé vydání našeho rozhovoru. Dálkový výslech, který měl již za sebou vydání ve Spojených státech, Velké Británii, Itálii, ve Španělsku a ještě v několika dalších zemích. Na předání Mírové ceny do Frankfurtu jsme již jeli s Pavlem Šrutem. V létě už u nás v řadovém domku v Bonnu bylo 11 kamarádů, kvůli nimž jsme museli postavit na zahradě stan, protože se do domu nevešly. Byly tam kromě Šrut u manželé Krobotovi, Steigerwaldovi, Fleischerovi, Vodňanský, Skoumal a ještě tuším Jiří Stach. A dokonce mě někdy v této době oficiálně navštívil i stálý zpravodaj ČRo v Bonnu, o kterém jsme si s Jiřím Grušou, který rovněž bydlel v Bonnu, mysleli, že pracuje u StB. On se však tvářil velice přátelsky a chtěl se vsadit se mnou. Ohlásili šampaňského, že do Vánoc budu doma. Líčím tento rok tak podrobně, protože na podzim roku 1989 se již západní Evropě vědělo, že po únorovém vyjednávání u kulatého stolu mezi solidaritou a polskou vládou Apollo svobodných volbách v červnu 1989 k nějaké významnější změně dojde. Osmého října padl komunistický režim v Maďarsku a devátého listopadu se zhroutila berlínská zeď. Americká novinářka Zuzana Sonntag držela v Polsku štáb asistentů jen proto, aby čekali na to, co se stane v Praze a že se konečně něco událo. Mi zavolal 17. listopadu večer kameraman Československé televize Vladimír Dousek přímo z Václavského náměstí u daní. Zpravodaj Československého rozhlasu měl pravdu. Na Vánoce jsem byl doma, lahev šampaňského mu dlužím dodneška. A jako kamarádi v Praze nevěděli, že režim se zhroutí. Já zase tehdy nevěděl, co se mnou učinil exil. Milan Kundera mi říkal exil má jednu výhodu na domov se můžeme dívat francouzským a a ty německým a očima a na Francii a na Německo českými očima. Jen zapomněl, že tak dlouhá odluka nám jich nikdy nedovolí, abychom byli někde doma. Exulant je do smrti stále na cestě.