Jak zařídit, aby se vlk nažral a koza zůstala celá? S tímto dilematem spekulovali dva týdny vyjednavači 198 zemí světa v ázerbájdžánském Baku. Tím se konala další klimatická konference OSN. Tentokrát kop 29 skončilo nakonec plichtou, se kterou nebyl nikdy zcela spokojen, ale za daných okolností byla jediná dosažitelná. Vyspělé země se zavázaly, že budou pomáhat těm chudým do roku 2035 částkou 300 miliard dolarů ročně, aby také ony snižovaly emise skleníkových plynů, aby měli prostředky na odstraňování škod způsobených výkyvy počasí a na prevenci budoucích stále častějších klimatických katastrof. Při bližším ohledání se ukazuje, že ona suma vracím sedm a půl bilionu korun, není zase tak úplně velká, ani úplně jistá. Chudé země se hlasitě rozhořčovali, že je to jako nic, že potřebují mnohem víc, pokud mají účinně přispět, aby se planeta ohřívala pomaleji. Vadilo jim také, že závazek je formulován mlhavě. Není přesně stanoveno, kolik z toho budou granty a kolik úvěry, co přijde z veřejných peněz a jaký příspěvek se očekává od soukromého sektoru, který je logicky vždycky nejistý. Je to optický klam, vykřikoval na závěrečném sezení zástupce Indie. Přesto je 300 miliard víc než 250 miliard, o kterých se mluvilo ještě v pátek, a víc než 100 miliard, které vyspělé státy dávaly aspoň na papíře dosud. Například země EU včetně Česka poskytly loni 29 miliard eur, které pomohly zmobilizovat dalších sedm miliard od soukromých firem. Znamená to ovšem, že zbývajících zhruba 65 miliard měl teoreticky přijít odjinud, zejména ze Spojených států. Takže pokud americký prezident Donald Trump opustí klimatická jednání OSN, bude Evropa muset pořádně přidat. To byl také jeden z důvodů, proč se Evropanům nechtělo v Baku do žádných velkých slibů. Nejistota ohledně budoucí americké politiky svazovala ruce všem a byla významným důvodem chabého výsledku. Povedlo se nicméně aspoň trochu rozkolísat země, které si hrají na rozvojové a přitom jsou už dávno bohaté. Ano, jde o Čínu, Singapur, Jižní Korea, Saúdskou Arábii a další ropná mocnářství Perského zálivu nejenže nebudou už žádnou pomoc dostávat, ale měli by ji sami poskytovat. K tomuto posunu pomohla studie prestižní publikace karbon vliv, podle které Čína ve znečišťování na svém území historicky od roku 1850 předstihla loni všech 27 zemí EU, se co asi tak může domáhat kompenzací za minulost. Pevná pravidla se však stanovit nepodařilo. Jen ne jasný příslib, že i tyto nově bohaté země se tak nějak do globálního úsilí zapojí. Kop 29 v Baku i bohatý na paradoxy. Vedle těch zmíněných se vyznačoval i tím, že zatímco delegáti států jednali o ochraně klimatu, podepisovali ázerbájdžánští magnáti kontrakty na dodávky plynu a ropy s protějšky z celého světa. Jako vždycky byly bohatě zastoupeny nadnárodní těžařské společnosti, které ovšem svou image dnes obvykle po kritický vylepšují podporou obnovitelných zdrojů se vším organizace na ochranu klimatu. Mohou se třeba prvoplánově vyčítat. Například prezident americké ropné společnosti Ericsson v Baku naléhavě veřejně žádal Donalda Trumpa, aby neodstupoval od pařížské dohody. Nelíbí se mu, že by tím Spojené státy přišly o možnost ovlivňovat světovou klimatickou debatu. Takže v této globální debatě nejde jen o zpomalení oteplování, ale také o velký byznys a o velkou politiku. Z tohoto hlediska byla konference v Baku standardní. Vlk se sice nepřehrál, ale koza zůstala také skoro celá.