Bývalá estonská premiérka Kaja Kallasová přinese do evropské diplomacie nepochybně sál van svěžího vzduchu. Její nekompromisní postoje vůči Rusku, naprostá podpora Ukrajině, rozhodná oddanost principům demokracie a mezinárodního práva. Po Šímou evropskou zahraniční politiku do podstatně zásadovější a asertivnější polohy, než tomu bylo dosud. Kallasová musí ještě projít slyšení v Evropském parlamentu, ale málokdo pochybuje, že by europoslanci měli v úmyslu svou bývalou dlouholetou kolegyní potopit. Při grilování se jí budou nicméně hodně ptát na ty aspekty evropské zahraniční politiky, které se zjevně mohou stát její Achillovou patou. Na rozdíl od zcela jasného postoje k Rusku, ale také k Číně nebo dalším světovým autokraciím, se jen málo ví o jejich postojích například ke konfliktu na Blízkém východě nebo k problémům Latinské Ameriky. Její předchůdce Josep Borell má mnoho kritiků, nikdo mu však nemůže upřít, že po půl století ve španělské i evropské politice patří mezi těžké váhy na světové scéně. Kallasová sice byla premiérkou, ale v maličkém Estonsku. Pro země globálního jihu nebo Blízkého východu je zcela neznámou tváří. Svou pověst si bude teprve budovat. Ministrů zahraničí EU, přesněji vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku, nemá ustláno na růžích. Podléhá na jedné straně předsedkyně Evropské komise a na druhé autonomně řídí zahraniční a bezpečnostní výbor v radě EU a svolává schůze ministrů zahraničí. Je tedy ve službách komise i členských států. Ve světě může prosazovat jen takové politické postoje a iniciativy, na kterých se shodnou šéfové diplomacií celé sedmadvacítky. O zavedení kvalifikované většiny se hodně diskutuje, ale zatím zůstává jen zbožným přáním. I spíše smířlivý a kompromisní Borrell dával nejednou veřejně najevo frustraci, že pokud neměl jednomyslnost, nemohl v podstatě nic dělat. Kallasová se bude tedy muset naučit diplomacii a hledání citlivých rovnováh nejen vůči světu, ale také dovnitř mezi členskými státy. Myslí si to i stockholmský institut pro politiku bezpečnosti a rozvoje. Cituji její nekompromisní postoje za obranu demokratických hodnot a proti autoritářské agresi zaslouží úctu a obdiv. Mohou se však projevit jako dvě sečné zbraně. Bude muset obtížně hledat cestu pavučinou rozdílných zájmů v rámci EU tak, aby neodradila státy se smířlivějšími postoji a nepřispívala tak k narušování evropské jednoty. Pro Česko je nástup Kalasové nepochybně dobrou zprávou. O zahraniční politiku unie se po dvou Španělech, jedné bitce a jedné Italce bude starat politička ze země našeho regionu, se kterou sdílíme společné zkušenosti a společné vize. Je jasné, že bezpečnost a obrana proti ruské hrozbě nabudou na významu. Bez zajímavosti není ani to, že Kallasová bude úzce spolupracovat s českým komisařem Jozefem Síkelou, který má prosazovat evropskou politiku vůči zbytku světa prostřednictvím rozvojové pomoci i globálních investic do sektorů, které mají pro Evropu strategický význam. Uvítejme tedy tuto nevšední nominaci a přejme si, aby Kallasová nejen překonala evropské rozepře a dokázala vygenerovat žádoucí postoje ke světovým problémům, ale také aby sjednotila Evropu. Za prioritou větší péče o vlastní bezpečnost a vlastní obranu. Je to důležité i v kontextu prezidentských voleb ve Spojených státech, ať dopadnou jakkoliv.