Letošní klimatická konference OSN kop 29 dospěla do poločasu, aniž se 200 zúčastněných zemí jakkoli přiblížilo k výsledkům, které by se daly nazvat pokrokem nebo aspoň posunem. Ukazuje se, jak moc nezáleží jen na objektivních okolnostech. Ty jsou dány jasnými čísly o oteplování klimatu i meteorologickými veletoči v podobě povodní, požárů či neúrody kvůli suchu. Záleží i na celkovém globálním politickém klimatu. Pozadím jednání se stala hrozba znovu zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa, že vyvede Spojené státy, světového znečišťovatele číslo jedna, opět z Pařížské dohody. V jednom z předvolebních projevů označil klimatickou změnu za hoax a nadšenému davu vysvětlil, že žádný problém globálního oteplování nemáme. Ve stejné době evropská klimatická observatoř Copernicus oznámilo, že rok 2024 bude nejteplejší v historii měření a že cíle stopnout oteplování planety na jednom a půl stupni už nelze dosáhnout. Politikové jako Trump si prostě myslí, že mohou tyto hrozby politicky zrušit. Podobně argentinský prezident hlavě milý, který delegaci své země z konference stáhl a bude se jimi dá slibovat Trumpova příkladu. Ale i řada evropských zemí dala najevo, že od konference mnoho nečeká. Na schůzi politických špiček v půli týdne chyběli lídři Francie, Německa, Itálie, také šéfka Evropské komise. Nedostavili se prezidenti USA, Kanady, Číny ani Indie. Tón udal prezident hostitelského Ázerbájdžánu Ilham Alijev, když vychvaloval fosilní paliva jako dar od boha a posléze se pustil do Francie a Nizozemska kvůli jejich údajným koloniálním praktikám. Nikdo v historii klimatických konferencí nepamatuje tak nezdvořilé chování ze strany pořadatele. Podle šéfa evropské diplomacie Josepa Borrella tyto nezodpovědné výroky hrozí podkopat cíle konference a zdiskreditovat ázerbájdžánské předsednictví. Ponechme stranou složitou otázku, zda se mají tyto akce konat v zemích, které jsou diktaturami a navíc žijí převážně z obchodů s naftou a plynem. Budiž. Všichni jsme na jedné lodi a všichni neseme odpovědnost za její osud. Tak nějak se musíme střídat u vesla. Podívejme se spíše na to, že v Baku se má především rozhodnout o tom, kolik budou rozvinuté země do budoucna platit těm chudým, aby se zapojili do boje proti emisím uhlíku. Dosud to bylo teoreticky 100 miliard dolarů ročně. Chudé země nyní vypočítali své potřeby na stonásobek. Nejde jen o to, kolik se má platit, ale také kdo a komu. Není možné, říkají Evropané, aby na seznamu příjemců pomoci byl i nadále státy jako Čína, Saúdská Arábie a další. Ty by měly naopak přispívat. Jsou přece bohaté, ale vy jste znečišťovaly ještě v době, kdy my jsme nic neměli, odpovídají bývalý chudí. Je to složitá debata a ti opravdu chudí jen čekají, zda jim přece jen něco přistane na talíři. Evropa se ocitá na pranýři. Zazpívá klimatická opatření, například zavádění uhlíkového cla, protože s tím ztěžuje dovozy z chudých zemí, které tak poškozuje bez náhrady. A také za to, že nastoluje potřebu kontrolovat odklon od fosilních paliv, na kterém se dohodla loňská klimatická konference v Dubaji. To se nelíbí hlavně těm, kdo chtějí těžbu ropy i plynu dál podporovat. Najít společné jmenovatele nebude snadné. Generální tajemník António Guterres v úvodu konference poukázal na strašlivé záplavy a požáry z poslední doby. Varoval, že jich bude přibývat. Zahráváme si s ohněm. S časem však už nemáme čas si ani hrát. Čas už vypršel, řekl. Kdo však dnes poslouchá generálního tajemníka?