Krátce před začátkem akademického roku se začínají množit zprávy o problémech českých studujících sehnat univerzitních městech bydlení. Kapacita kolejí dlouhodobě stačí pro ubytování pouze části z nich. A kromě toho už ani jejich ceny zdaleka nejsou kdovíjak nízké. Pravidelně se přitom objevují informace, že jsou navzdory tomu mnohde kolejní podmínky vysloveně nedůstojné. Sehnat si jako alternativu ke kolejím solidní sdílený pronájem je však též čím dál, tím obtížnější. Není divu, všeobecná poptávka po nájemním bydlení stoupá úměrně s rostoucí nedostupností toho vlastnického. Mnoho pronajímatelů si do svých požadavků promítlo dvoucifernou inflaci. Zvýšily se náklady na energie. Sehnat zaplatitelný nájem tak má problém i čím dál víc těch, co si již ukončenou kvalifikací vydělávej standardní mzdy. Studenti a studentky tahají za kratší konec provazu a musí často akceptovat bydlení, nekvalitní či stále delší dojíždění. Obojí se musí nutně promítnout do jejich studijního výkonu, vedl s odstupem hlavního problém v tomto směru, totiž faktu, že devět z 10 studující v Česku, a tím více než drtivé většině ostatních evropských zemí, vedle studia pracuje, a to často mimo obor, který studují. O nějakém cíleném sbírání odborných zkušeností tedy nemůže být řeč. Dvě třetiny z nich naopak ke své motivaci říkají, že by bez práce nezvládli pokrýt náklady spojené se studiem. Jde tedy o nutnost. Je až s podivem, jak málo českou veřejnost tato situace znervózňuje. Poctivé vysokoškolské studium předpokládá nejen odsedět si povinné penzum přednášek a seminářů, ale i velký objem přípravy, četby a samostudia. Vynakládat příliš mnoho času a energie z nutnosti na brigády, notabene mimo obor, se může negativně projevit do toho, kolik si toho studující ze školy do své praxe odnášejí a jak kvalitně je pak vykonávají. Paradoxně tak může neochota české společnosti věnovat větší finanční prostředky na podporu studia do jisté míry znehodnocovat ty peníze, které již na vysoké školství dává. O těch studijních talentech, které finanční náročnost od studia odradí zcela, čímž nám pak jako odbornice a odborníci chybí. Nemluvě i dost dobře myslitelné, že je tento paradox určitým postkomunistickým specifikem. Tím, že bylo před rokem 1989 mnohým studovat znemožněno. Vnímáme ještě není vysokoškolské studium více jako osobní volbu a výsadu než celospolečenskou investici, u které se vyplatí být velkorysý, aby se ku prospěchu všech v budoucnu násobně zhodnotila. Jak jinak si vysvětlit, že se za současné krizové situace mluví o různých zranitelných skupinách zasažených zdražováním, ale studující se mezi nimi objevují málokdy. Zatímco například Německo dokonce jedno z okamžitých jednorázových podpor zacílilo specificky na ně? Nebo proč v Česku, na rozdíl například od skandinávských zemí nemáme široce zacílenou a co se výše týče, důstojnou veřejnou pomoc na uhrazení životních nákladů během studia, ale jen opravdu nejchudším určená a kromě toho velmi nízká stipendia. Politické kroky z poslední doby naopak likvidují i ta drobná systémová zvýhodnění, která byla studentům a studentkám donedávna garantován. Ať už jde o již neexistující podstatnější slevu na jízdném nebo plánované zrušení daňového zvýhodnění studentských brigád v aktuálním vládním úsporném balíčku, nejedna dosud bez úspěšném boji zdejších vysokoškolských pedagogů za důstojnější finanční ohodnocení, ale i na pozoruhodném ignorování toho, že neodmyslitelnou součástí podpory vysokoškolského studia musí být i solidní materiální podmínky studujících, se tak zase jednou ukazuje, že školství je v Česku prioritou obvykle pouze na papíře. Je přitom málo oblastí, u kterých je taková jistota, že by se dnešní velkoryse a promyšlené investice klidně i na dluh v budoucnu celé společnosti násobně. Vrátili. Mi však ke studiu. Radši budeme přistupovat jako k osobnímu privilegiu, jehož náklady je třeba se individuálně odpracovat. A můžeme se jen domýšlet, co všechno by v Česku mohlo fungovat lépe, kdybychom mladým lidem dopřáli na jejich studium dostatek času, energie a důstojné životní podmínky.