V Praze opět na stole otázka zdražování městské hromadné dopravy. Údajně se uvnitř vládnoucí koalice objevil dokonce návrh na zdvojnásobení stávající ceny ročního kuponu, který nyní stojí 3650 korun. Argumenty, kterými vesměs takový krok odůvodňují média, která o plán píší, odkazují na relativně nízký podíl nákladů na provoz MHD, který je možné z peněz vybraných za jízdenky pokrýt. Zejména pak ale na to, že se v naší metropoli ve srovnání s jinými evropskými údajně jezdí za lev. No jak se to v našich debatách děje poměrně často. Poněkud se při takových srovnání zapomíná na tuzemskou kupní sílu, která je i v bohatším hlavním městě u mnoha lidí násobně nižší než v těch západních, která obvykle k porovnávání slouží. Mzdový medián se v Praze pohybuje někde lehce nad 40000 korunami hrubého, což znamená, že polovina zaměstnanců vydělává maximálně kolem 30000 korun čistého, mnozí výrazně méně. Obzvlášť na vlně masivního zdražování základních životních potřeb tak pro ně může být již teď v podstatě nemožné vynaložit na 1 celou cenu ročního kuponu. Případě, že by se měl do budoucna zdražit dvakrát, mohla by se ho koupě pro ty nízkopříjmové vnější blíž dokonce až polovině jejich měsíčních čistých příjmů. Pohled na ceny všech nabízených dlouhodobějších předplatných při tom utvrzuje v dojmu, že nad kupní silou cestujících si v Praze skutečně nikdo příliš hlavu neláme. Nemá-li někdo možnost položit na dřevo k těm 4000 musí jezdit daleko dráž. Za 12 z jednotlivých měsíčních kupónů je třeba zaplatit 6600 korun, tedy skoro dvojnásobek ceny toho ročního. I rádoby velkorysá nabídka dopravního podniku snížit se pokutu za jízdu načerno nákupem roční jízdenky počítá zcela samozřejmě s tím, že jsou všichni černí pasažéři podvodníci, kterým se prostě jen platit nechce. Možná nejvýmluvněji situaci ilustruje scéna z reportáží novinářky Saši Uhlové, kdy v utajení dělal mimo jiné v prádelně v motolské nemocnici, aby zmapovala tamní pracovní podmínky. Její utajení málem vzalo za své v okamžiku, kdy její kolegové zjistili, že má roční kupon na MHD, což pro ně představovalo věc zcela nedostižnou. Jeden z jejích kolegů byl naopak nucen zvládnout nákupech pár stanic metrem vzdáleném supermarketu tam zpět na jeden třicetiminutový lístek. Jinak by mu peníze nevycházel. Pouze zcela výjimečně se dovolat ten o něco dražší a vyjel si přes Prahu na výlet. Jak všichni tito lidé z prádelen, školních jídelen, malých obchodů vrátí? Nic nebo přepážek úřadu. Figurují v pražských plánech na podstatně zdražení MHD. Jak relevantní pro jejich situaci je srovnávání cen jízdného v Praze s Paříží? K tomu by se měla politická reprezentace vrátit. Především ten je. Tak by ale bylo namístě, aby zasadil své plány do kontextu boje s klimatickou krizí, kterých se neobejde bez utlumování individuální automobilové dopravy ve prospěch té hromadné v Praze. Místo toho, byť jen vyslovit to první nepřístojné. Zatímco posilování veřejné dopravy se jen těžko dosáhne jejím skokovým zdražením. Čím dál víc se přitom jako o sociálně i ekologicky prospěšném opatření ve světě mluví o tzv. nepodmíněných základních službách. Určité variace známějšího konceptu nepodmíněného základního příjmu, který ale v důsledku příliš stojí na individuálním příjmu a konzumu, než aby mohl být opravdu udržitelný. Naopak rozšířením počtu věcí důležitých k životu, které může bezplatně či hlavně poskytovat stát a obce za jejich udržitelnost hodně usměrňovat a zároveň se vyhnout negativním sociálním dopadům. Bezplatná hromadná doprava je obvykle vlajkovou lodí podobných úvah. Detailní veřejná i politická debata o ceně MHD v Praze. V podstatě všechny argumenty se ale týkají i dalších českých měst. Částečně dokonce ještě palčivěji nás podle všeho teprve čeká. Mějme přitom na paměti místo zavádějících a při bližším pohledu vlastně nic neříkajících srovnání, zejména sociální a ekologická kritéria.