Patří ke zdravotnickým zvyklostem uspořádat na podzim souboj o rozpočet na příští rok. Jinými slovy úhradovou vyhlášku, podle níž budou pojišťovny zdravotníkům platit za jejich služby. Tentokrát se zdá, že půjde o ostřejší souboj než obvykle. Nejde o to, že zaměstnanci nemocnic žádají po ministerstvu vyšší platy. Ministr Vlastimil Válek tím je nechce dát, a tak zaměstnanci slibují protesty. Také praktičtí lékaři a ambulantní specialisté bojují za vyšší úhrady mimo jiné z obavy, že většinu peněz zase pohltí nemocnice. Nemluvě o tom, že regionální nemocnice zvažují ústavní stížnost, protože víc peněz míří na fakultní nemocnice a specializované ústavy. Peněz zkrátka není k dispozici neomezené množství. Není snadné se v tom vyznat. Pro běžného laika, pacienta či daňového poplatníka, kteří zdravotnických služeb využívají nebo za ně platí účty. Pacienty poplatník však mohou položit oprávněnou otázku, do jaké míry jsou zdravotnické výdaje efektivní a o kolik se ví, koho zdravotnictví zvýší, když se ordinacím a nemocnicím přidá. Jenže na takovou otázku v probíhající diskusi jen těžko najdou odpověď lékaři, další zdravotníci. Zástupci nemocnic argumentují takřka výhradně tím, že systém vykořisťuje, že neustále musí držet noční služby a že pak odejdou domů o žebrácké holi. Pokud se to nezlepší, prostě už nebudou pracovat. Za takovou úroveň diskuse může ministerstvo zdravotnictví, které za čtyři roky nedokázalo otázku efektivity zformulovat. Možná to je z toho důvodu, že se politici v jeho čele v systému vyznají toto dobře, aby věděli, že zdravotnictví efektivní není a že by se mělo hodně zlepšit. Začít by šlo u praktických lékařů. Stát by měl zvětšit jejich pravomoci, aby v zásadě jenom oni směli rozhodovat o tom, jestli pacient může na specializované vyšetření nebo dokonce do nemocnice. Tím by zabránili zbytečnému užívání péče. Zároveň by ovšem praktici a spolu s nimi ambulantní specialisté měli připustit, že vzniknou tabulková místa. To by znamenalo, že by pojišťovny platily jen omezený počet praxí, ovšem na všech potřebných místech v zemi, včetně odlehlých regionů. Zdravotnictví by ušetřilo také tím, kdyby se praktikům po vzoru Rakouska vrátila agenda pohotovostních služeb. Skončit by se mohlo u nemocnic, jejichž počet by stát mohl omezit podle dánského pravidla, tedy že jedna stačí na 200 až 400000 obyvatel. Jinými slovy Dánové vyjdou ve srovnání s Čechy s necelou polovinou nemocnic placených ze zdravotního pojištění. Peníze ušetřené v ordinacích a špitálech by se pak daly nasměrovat na modernizaci jejich vybavení, případně digitalizaci systému, zavedení centrálních nákupů apod.. Z takových úvah o efektivitě by bylo možné dospět k reformám jednotlivých součástí zdravotnického systému či aspoň pokusům o ně. V každém případě by se však zdravotnická debata netočila kolem jedné otázky jak bídné platy, respektive úhrady musí strpět jednotlivý zdravotníci a zdravotnická zařízení, o kterých přitom vůbec není jasné, do jaké míry přinášejí užitek. Přitom se dalo čekat, že lékaři a další zdravotníci budou nejhlasitější ve chvíli, kdy se rozhoduje o rozdělení zdravotnických dotací ve volebním roce. Na jejich místě by to udělal každý.