Jaký že byl pro Francii, tu největší zemi EU a sedmou ekonomiku planety? Uplynulý rok? Především skončil COVID a s nimi spojená omezení přísnější, než bylo u nás. Situace ale stále není dobrá a ministr zdravotnictví proto nedávno doporučil, aby si lidé v MHD a na větších shromážděních zase nasazovali roušky. Zároveň přišlo horké suché léto, kdy téměř vyschla spousta řek a teploty byly nejvyšší za celou dobu, co je meteorologové měří. Francii podobně jako celou Evropu zasáhla letos inflace. Je tam šestiprocentní, což je pro Francouze, kteří léta vůbec neznali, šok. Pro srovnání u nás je v 16 procentní zdražení plynu a pohonných hmot způsobené ruskou válkou. Dopadlo i na ně. Ovšem méně než na nás. Francie dovážela z Ruska jen 17 % svého plynu. Zásobuje se hlavně z Norska. Velkou část své elektřiny, až tři čtvrtiny vyrábí kvůli národní soběstačnosti z jádra. V tom nemá v Evropě obdoby. I ona se však v nedávných letech rozhodla o tom omezovat, takže teď musela narychlo oživit výrobu z uhlí, z čehož má zisk český miliardář Křetínský, vlastník několika francouzských uhelných elektráren. Vysoké ceny energií francouzský stát obyvatelům různě kompenzuje. Do nedávno třeba přispíval na l benzinu částkou 30 centů, tedy asi sedmi korunami. A teď v zimě pomůže rodinám, které topí dřevem na jihu, nákup příspěvkem od 50 do 200 eur a ten dostane přes dva a půl milionu rodin. Podobně stát přispěl průmyslníkům malým i velkým. Macron totiž razil heslo ať to stojí, co to stojí, ale domácí průmysl nesmí padnout. Nebyla by to ovšem Francie, aby se tam nestávkovalo. Většinou kvůli platům. Teď o Vánocích nevyjela nejméně polovina vlaků, ale na Nový rok už snad pojedou. Na podzim stávkovalo pařížské metro, předtím rafinérie, takže u pump se táhly mnohahodinové fronty. Stávkovali učitelé a třeba i baletky. Politicky to byl hektický rok. V první polovině měla Francie před námi předsednictví v Radě EU. V dubnu se konala volba prezidenta a hned poté parlamentní volby. O boji ukázali dramatické oslabení jak klasické pravice, tak socialistů a naopak výrazný vzestup krajní pravice. Ta se v posledních letech snaží stát se akceptovatelnou pro většinu voličů a dostat se do vlády. Mění proto svou image nikoli samozřejmě svoji podstatu. Marine Le Penová proto změnila název strany a přenechala její vedení mladičkému sedmadvacetiletému politikovi jako signál, že se strana obrodila a je pro mladé. Její rétorika se už netočí kolem přistěhovalectví, ale tváří se jako obránkyně sociálně slabých, v podstatě jako dřív komunisté. Jak se čekalo, prezidentem byl opět zvolen Emmanuel Macron. Ani levice, ani klasická pravice nenabídli kandidáta, který by ho mohlo ohrozit. Jeho hlavní rivalkou byla jako už před pěti lety Marine Le Penová. Samozřejmě s ním prohrál a většina Francouzů si jí v čele státu nepřeje. Dostala však i přes kompromitaci s napojením na Putina přes 40 % hlasů, což bylo největší skóre, jakého její strana rodina Le Penových kdy dosáhli. Ještě před 10 lety třeba měla sotva 18 %. Obojí volby zároveň ukázaly na klinickou smrt socialistů do nedávno vládní strany, jejíž kandidátka na prezidenta přitom pařížská starostka nedostala ani dvě % a do parlamentních voleb si strana ani netroufla jít sama. Ale v levicové koalici, v níž první housle hraje velmi radikální Jean-Luc Mélenchon. Volby zároveň ukázaly tragický sešup klasické pravice, dnes zvané republikáni. Jejich prezidentská kandidátka dostala necelých pět %, což bylo také nejméně v historii. Francie je dnes ve velmi nebezpečné situaci, která nevěstí nic dobrého do budoucna. Macronův většinový vládní liberální střed nemá slušnou opoziční alternativu. Opozici tvoří krajní pravice a velmi radikální levice, které v parlamentu systematicky bojkotují jakékoli vládní návrhy. Už má doma makro spoustu problémů. O to aktivnější je v zahraniční politice. Je dnes nejvýraznější tváří EU, což třeba ukázala jeho nedávná státní návštěva ve Spojených státech. Vůbec první, jakou Joe Biden někomu nabídl. Ohledně ruské agrese proti Ukrajině jsou veřejné mínění i média ve Francii zcela na straně Ukrajinců. Noviny válce denně věnují celé stránky. Francie Kyjevu poskytuje nezanedbatelnou vojenskou pomoc a Macron se snaží svými už pověstnými telefonáty přesvědčit Putina, aby přestal útočit. Stalo se z Ukrajiny a začali jednat. Až historie ukáže, zda jeho intervence a apely měly nějaký smysl. Zatím sklízí kritiku.