Bývalý premiér Petr Nečas se v minulých dnech opět objevil v už ikonických televizních záběrech, jak kráčí s výrazem mučedníka k soudu ruku v ruce se svou současnou manželkou Janou Nečasovou dříve Nagyovou. Asi nějaký historický dokument, řeklo by se. Ale chyba lávky. Soud opět aktuálně projednával případ tzv. poslaneckých trafik z doby před 10 lety. Tehdy po už legendárním masivním policejním zásahu na Úřadu vlády a zatčení několika osob bylo vzneseno obvinění z úplatků. Rebelujícím poslancům ODS byly prý nabídnuty lukrativní posty za vzdání se poslaneckého mandátu, díky čemuž by nic nestálo v cestě přijetí daňového balíčku, na který si už málokdo vůbec vzpomene. Oč v něm šlo? Maximálně ještě na to, že kvůli tomu všemu nakonec padla Nečasova vláda a otevřela se cesta na politické výsluní Andreji Babišovi, který mezitím už je zase v opozici. Z toho tak nějak opravdu vyplývá, že události jsou dost staré a hodili by se už spíše do archívů a pro politické historiky. Přesto se stále řeší u soudu a postupně ironicky odpadávají přidružené kauzy, které jsou už promlčené, jako jsou luxusní dary pro Janu Nagyovou. O podstatě kauzy bylo toho napovídá. No dost. A detaily už nejsou ani moc důležité. Zajisté. Nejdůležitější je pouze otázka, do jaké míry je možné v politice uzavírat nějaké dohody, které mají v důsledku ten efekt, že opravdu vypadají jako z principu něco za něco, ten v politice platí, ale má svá omezení. Určitě je to věc diskuse a další je tu otázka, jestli to mají právě řešit policie a soudy. Úplatkářství je trestným činem nade vší pochybnost a má své jasné znaky týkající se věci veřejného zájmu. Politické dohody mohou být legitimní, na hraně nebo úplně nemravné, ale o jejich trestnosti mohou být velké pochybnosti. To také soud značně zbrzdilo, když po osvobozujícím verdiktu, výměně soudkyně a veřejných vzrušených diskusích odvolací soud zase přišel s jiným názorem a vrátil do hry odposlechy, které v té době utekli nějak do médií a bavil se nad nimi celý národ. Kdo vlastně řídí českého premiéra? Tomu všemu by se dalo porozumět. Čemu ale jednoznačně ne, je délka procesu, která vytváří už zmíněné zvláštní konstelace. Jako kdyby šlo o nějakou historickou rekonstrukci. Platí vždy letitá zásada, že spravedlnost, pokud má mít smysl, musí přijít rychle. U desetileté lhůty je možné jednoznačně říci, že vůbec nepřišla. K čemu nyní nějaký verdikt, když jsme v politice i v celé kauze už o mílové kroky někde úplně jinde. Jaký bude mít takový rozsudek nyní smysl? Dá se porozumět právě obtížnosti rozhodnutí. I když nejde o nic složitého, všechny okolnosti jsou známy, vše řádně prošetřeno i pochopeno. Chtěl by to jen jasně a definitivně rozhodnout, ale už mnohem dříve. Nyní už žádné rozhodnutí smysl mít nebude. Vzpomeňme jiné rozčilené diskuse, když bývalý prezident Klaus svou amnestií na konci funkčního období zastavil soudní řízení táhnoucí se více než osm let, byla to podle některých tlustá čára za divokými 90. lety, ze kterých se vlekla řada sporných kauz. Tam ale bylo možné říci, že byly opravdu složité a jejich účastníci je často schválně účelově zdržovali. To o poslaneckých trafik a neplatí. Tam je vše jasné a zcela uzavřené, i když jsou soudy nezávislé a jejich rozhodnutí je třeba respektovat stejně jako odvolací řízení, neznamená to, že jsou nekritizovatelná. No a v případě poslaneckých trafik je velkou ostudou nikoli nějaké rozhodnutí, ale zcela neúměrná délka jejich projednávání.