Prezidentu Petru Pavlovi se daří. Stal se silným hlasem v podpoře Ukrajiny nejen v Česku, ale i v evropském kontextu. Zjevně se snaží obrušovat hrany mezi vládou a opozicí, což už dlouho žádný prezident nezvládá. A umí udělat i správné gesto, což naposledy předvedl při přijetí šikanované ukrajinské holčičky. Ale pak je tu jedna věc, která nemá logiku. Ač prezidentské kampani byla komunistická minulost Petra Pavla jedním z ústředních témat. Nic moc neovlivnila. Pro většinu dnešních voličů je předlistopadová minulost kandidáta zimě až na nějaké 10. pozici. Co se důležitosti týče, podtrhlo to koneckonců i to, že do druhého kola 70 % voličů poslala normalizační komunisty. Pavel se tedy nemusí nijak obávat, že by mu hlubší reflexe vlastní minulosti uškodilo, ale z nějakého důvodu se mu do toho stále nechce. Při oficiální návštěvě Prahy mimo jiné uctil památku obětí komunistického režimu, konkrétně Milady Horákové, Jana Buchala a Oldřicha Pecla a Záviše Kalandry, kteří před 73 lety byli zavražděni. Následně se pustil do vlastní reflexe, kde zopakoval své tradiční teze. Ještě koncem 80. let nedokázal prohlédnout zločinnou podstatu režimu kvůli prostředí a školám, které navštěvoval, toho ani nebyl schopen. Systémová selhání považoval za chyby jednotlivců a jeho vyrovnání s minulostí spočívá v tom, že své nevědomosti lituje a nebojí se to přiznat. Takový projev zrovna u příležitosti vraždy Milady Horákové je zvláštní. Jistě, mnoho obyvatel Československa 80. let, ať už komunistů, či ne komunistů, si ještě nedokázalo představit konec vlády jedné strany, ale po roce 1968 málokdo a koncem 80. let už prakticky nikdo nevěřil, že by zločinné omyly byly jen dílem jednotlivců. Tato prezidentova teze je navíc i poměrně nebezpečná pro výklad komunistické historie Československa. Pokud vliv prostředí a škol je tak absolutní, že ani koncem 80. let není možné začít o podstatě kolabujícího systému pochybovat. Jak je pak možné obecně lidskými argumenty vyvracet tehdejším vysokým představitelům státu a strany jejich konání? Vždyť ti také neprohlédli. Pokud takto silně potlačíme lidskou reflexi, větu a humanitu, pak nám do toho příběhu najednou nezapadají ani osmašedesátníci a ani čím dál kritičtější šedá sféra 80. let. Pokud by aktéři roku 68 věřili, že jde jen o selhání jednotlivců, nebyl přece důvod se vzpírat normalizaci. A už vůbec není vysvětlitelná, odkud se brala ta silná nespokojenost lidí koncem 80. let. Jedno, zda šlo o straníky, či ne. Pavlova teze o naprosté nevědomosti navíc příliš neobstojí, protože minimálně jednou se nad komunistickou stranou při své vojenské kariéře musel hluboce zamyslet. A to když vzal předsednictví základní organizace, tedy nejnižší patro celé stranické mocenské hierarchie. Mnozí pozdní komunisté té doby pak později tvrdili, že uvěřili ve změny s nástupem Michaila Gorbačova. Málokdy je to věrohodné, ale rozhodně více, než je o tom, nepřemýšleli vůbec.

Pavel se opravdu o svoji popularitu bát nemusí. O tom svědčí nejen průzkumy, podle nichž zcela zdevastovanou pověst úřadu prezidenta po éře Miloše Zemana opět zvedlo k většinové důvěře. Na červencový summit NATO do Vilniusu jede ten nejpovolanější zástupce Česka. Velmi sympatická je i jeho snaha obrušovat hroty mezi premiérem Petrem Fialou a lídrem opozice Andrejem Babišem. I když Babiš by si po všech těch lžích z kampaně mohl klidně vyškrtnout kompletně ze svého kalendáře. A nepochybně zvládá i to hlavní aktivně reprezentovat Česko ve světě. Opravdu by se nic nestalo, kdyby tu pohádku o absolutní nevědomosti o zkaženosti komunistického režimu až do roku 1989 opustil a přiznal, že to bylo jako u dalších jeden a půl milionu spoluobčanů účelové kariérní rozhodnutí. Tím nejlépe ocení odvahu těch, kteří se touto cestou nevydali.