Ty tam jsou vstřícné výroky německých křesťanských demokratů vůči muslimským spoluobčanům. Spolkový prezident Christian Wulff ještě v roce 2010 usoudil, že nejen křesťanství a židovství tvoří ráz německých dějin, ale islám. Křesťansko-demokratický ministr vnitra Wolfgang Schäuble byl názoru, že islám se stal součástí nejen německé, ale i evropské kultury. Jako přirozený v této atmosféře vyzněl postoj křesťansko-demokratické kancléřky Angely Merkelové. V roce 2015 vytáhla trn z paty Maďarům a Rakušanům bezradným nad vlnou mnoha 1000 uprchlíků a se slovy my to zvládneme, otevřela zhruba milionové mase běženců německé hranice. Zvládli to, s návalem si do roka poradili a drtivé většině nalezli práci, aby i ona přispívala k rozhojnění národního bohatství Německu. Díky mu ty Merkelová, jak o ní mluvili běženci, se stalo pro uprchlíky zemí zaslíbenou. Ať překročili hranice unie, kdekoli neotáleli a jejich kroky vedly rovnou do Německa. Co Němci zvládali ještě v roce 2015, o necelých 10 let později si nad přílivem uprchlíků začaly zoufat. Potřeba vstřebat další přistěhovalce překračuje finanční i fyzický potenciál zemí a měst. Rostoucí nespokojenost se tak stává výživnou úrodnou půdou pro celou řadu příživnických politických seskupení, ze situace cynicky těžících, aniž by přišli se sebenepatrnějším nápadem, jak náporu přistěhovalců čelit. Jak zrychlit proces integrace tam, kde skýtá určitou naději na úspěch, jak přimět sousední členské státy unie, aby běžence nevěšeli Německu neustále na krk a nabídli jim útočiště ve vlastní náruči. Celý proces, který ještě před 10 a více lety vypadal nadějně, je spíš beznadějný. Integrace přistěhovalců se Německu, jak původně snil, o nepodařila. Ta nejbližším sjezdu křesťansko-demokratické strany. Základní stranický program patrně dozná zásadních změn. Původně v něm stálo, že muslimové, kteří sdílí zdejší hodnoty, patří do Německa. Rozhodující pro posouzení byl jen konkrétní muslim a jeho chování. Pokud ctil zásadní hodnoty, o něž se evropská, tudíž i německá civilizace opírá. Nahlíželi na něho jako na rovnoprávného občana. Nyní ale mají zato, že muslimové jsou sice dál částí náboženské rozmanitosti německé společnosti, avšak ten islám, který popírá zdejších hodnoty a odmítá zdejší pojetí svobodomyslné společnosti, do Německa nepatří. Tudíž ani jeho vyznavači. I když posun je tu po zkušenostech z posledních dvou desetiletí do určité míry pochopitelný. Přesto se riziku honu na čarodějnice Němci nevyhnou. Dosud byl dělítkem trestní zákon stíhal trestné činy islamistů a náboženských, by Gott u lhostejno, na který islám přísahali. Vymezení hranic se samotným islámem bude nepřesné a zneužitelné. Stane se nahrávkou na smeč pravicovým extremistům, vůči nimž se křesťanští demokraté takto bláhově pokouší vymezit.