Obvykle předpokládáme, že mladí lidé v rozmezí mezi 18 až 24 let volí tzv. srdcem. Svůj hlas dávají buď zeleným, anebo některé z rozumných, avšak dostatečně radikálních levicových. Volby do Evropského parlamentu ale ukázaly, že právě tito mladí vůbec nehlasovali, jak bychom z povahy tradice jejich politických postojů očekávali, ale svůj hlas dávali některému z populistických hnutí. Přesto volili srdcem. Všimli si toho v Německu pro rozhlasovou stanici Deutschlandfunk jev. Ten vysvětluje publicistka Martina Weiss band obavami mladých z budoucnosti. Tíží nově přicházející generace. A právě populisté dokáží s jejich strachem účinně a přesvědčivě zacházet. Klasické demokratické strany vzdor všem jejich snahám líbivý je nadbíhat voličům, se díky jisté politické poctivosti netají s riziky, jež mohou v lidech, kteří mají život teprve před sebou, umocňovat strach z toho, co má teprve přijít. Klasické strany pracují s výhledy do budoucnosti ve vzájemných souvislostech, nemohou z povahy takové úvahy nepominout možné neúspěchy, jež neúplná či nedokonalá řešení jiná nejsou, mohou s sebou přinést. Vyvolávají tak víc nejistot a otázek, než aby nabízeli zklidňující východiska. Se strachem, který v důsledku toho všeho prožívají mladí lidé a který v určitých okamžicích může nabývat obludných rozměrů, protože jde o strach z něčeho dosud zcela neznámého. Zručně pracují právě populisté. Ne že by nabízeli spolehlivá řešení. Žádná taková nemají ani neusilují je mít. Sázejí spíš na hlasitá tvrzení, že vše mají pod kontrolou já jsem. Vše je trochu jinak. Neumějí než chlácholit a data spíš překrucují, než aby jim dali spolehlivý výklad. O návrat mladých od demokracie není nic nového. Kdykoli v dějinách. Pokud mladí lidé cítili obavy o svou budoucnost a sídlilo v nich přesvědčení, že demokracie nemá na to je rozptýlit. Vždy tíhli k nějaké jiné autoritě, která hlásala. Jsou tak rádi, slyšeli. Připomeňme si německé studenty rozčarované z nemohoucnosti výmarské demokracie, kteří se houfně přidali k národním socialistům. Mladé Čechy, kteří zklamáni z nespolehlivosti evropských demokracií v roce 938 v prvních ještě trochu svobodných volbách v roce 946 to hodili komunistům revoltující studenty v 60. letech, kteří odmítli za půl vlnící se do sebe zahleděnou západní demokracii a raději tíhli k lidem typu Che Guevary či Mao Ce-tunga. Nebyla a není to jejich vina. Dávají najevo, že s demokracií je něco špatně. Místo naříkání nad nevděkem mladých by měli klasické demokratické strany začít usilovně pracovat na nápravě toho, co sami soustavně kazí, a částečně tak mírnit bolestivá očekávání toho, co teprve přijde.