Fotbal není jen sport. Je to také byznys, společenská událost nebo promítací plátno různých politických procesů. Důkazem je nejen dění na šampionátu v Kataru, ale i v zemích, které tamní zápasy sledují z dálky. Třeba v Belgii, když po vítězství maratonského týmu nad Belgií vyšly jeho fanoušci slavit. Záleželo na tom, ve které zemi se to odehrálo. V Rabatu oslavovali zpěvem, tancem a troubením. Ovšem někteří maročtí fanoušci v Belgii a Nizozemsku vtrhli do ulic, převraceli popelnice, zapalovali auta a vyvolávali potyčky s policií. Trochu to připomínalo nedávné divoké protesty proti covidovým opatřením tamtéž. To ale nebyla jediná potíž. S tou druhou byla skutečnost, že to byli lidé, kteří se sami v Belgii nebo Nizozemsku narodili, ale nadále fandí zemi, z níž pocházejí jejich předci. Někdy jsou dokonce Belgičany a Nizozemci už ve třetí nebo čtvrté generaci neboli těmi Belgičany a Nizozemci zatím tak docela nejsou. Sociologové to vysvětlují problémem generace, která zůstala vězet mezi oběma identitami, už nepatří do staré vlasti, kterou nezná a často s ní o ní dělá zkreslené představy. A navíc ani Maroko ne zůstalo stejné. A současně tito lidé nezakořenily v nové vlasti, sami odmítají nebo nenacházejí na druhé straně dostatek porozumění. O tom, co je prvotní, se vedou obsáhlé odborné i dojmologické debaty. Tato druhá, někdy i třetí a čtvrtá generace, zejména pokud se jedná o mladé muže, zůstává zablokovaná v situaci, ze které je těžké se dostat, trpí horší kvalifikací. Jsou častěji nezaměstnaní, chudí nebo ve vězení. Nemají pocit ocenění ze strany většiny. Ocitají se ve dvojím odcizení od předchozí generace přistěhovalců, jejichž identita je jistější, a současně jsou odděleni od svých současníků z domorodé populace, s nimiž se jim nepodařilo splynout. Je to ovšem rozdíl i mezi Belgií a Nizozemskem. Jakkoli jde o podobně velké sousední země. V Belgii nastal problém s velmi slabou identitou, kterou mohla nová vlast nabídnout. Přistěhovalci a jejich potomci navíc byly často povzbuzováni, aby si ponechali původní identitu, a tak obohatili mozaiku stávající společnosti, už tak rozdělené mezi vlámskou a valonskou a Německo jazyčnou část. Část přistěhovalců také přišla na přímé pozvání valonských úřadů, které nechtěly, aby uprázdněné byty nebo pracovní místa zaplnili v lámové a dávali přednost frankofonním severoafričanů. Belgie přitom neměla nikdy kolonie v těchto ani jiných muslimských oblastech. Nizozemsku byl často problém opačný. Identita, do které měli přistěhovalci a jejich potomci v růst, byla silná a v tamní společnosti v určitý okamžik velká část společnosti začala mluvit o tom, že specificky přistěhovalci z Maroka a Turecka, kteří tvoří největší část muslimské komunity, nejsou ochotní nebo schopní přijmout nizozemské zvyklosti. Sama nizozemská společnost byla přitom dlouhodobě zvyklá na menšiny a dokonce měla kolonie v islamizovat v jihovýchodní Asii. Covidových nepokojů a stejně tak není příliš bujarých fotbalových oslav se zúčastnil jen zlomek z několika set 1000 lidí, kteří patří k marocké komunitě. Tyto nepokoje, vlastně demonstrace pocitu cizinec tvé v rodné zemi byly ovšem příliš velké na to, aby si jich tamní společnost nevšimla.