Případ Juliana Assange že končí právní kličkou, nebo chcete-li pružností americké prokuratury. Jenže řada otázek, které s sebou kauza přinesla, zůstane ve vzduchu nadále. Činnost a později stíhání australského hackera a internetového aktivisty Assangeho vznesla řadu pomyslných otázek v řadě oblastí od smyslu a podoby nedotknutelnosti diplomatických zastupitelství přes definici znásilnění, kterého se měl Assange dopustit ve Švédsku, až po důvěryhodnost a nezávislost západních justičních systémů. Ty hlavní otázky se však týkaly hlavně činnosti, kterou Assange provozoval, tedy rovnováhy mezi právem veřejnosti vědět a potřebou států tajit Assange od útlého mládí, kdy před 30 lety začal jako hacker napadat stránky institucí, jako je americká NASA, patřil ke krajnímu křídlu těch, kdo volají po totální transparentnosti. V roce 2006 se podílel na založení webové stránky WikiLeaks, jež roku 2010 mimo jiné zveřejnila dokumenty o válečných zločinech americké armády v Iráku. Jenže v ten samý rok Assange začal zveřejňovat statisíce jiných dokumentů včetně diplomatických depeší a v témže roce se o něj začali zajímat švédské úřady kvůli údajným sexuálním deliktům, kterých se měl dopustit ve Stockholmu. Assangeovi příznivci to chápali jako součást komplotu amerického státu proti nepohodlnému whistleblower vy tou dobou už totiž Americe čelil trestnímu stíhání. Jak známo, bránil se svému vydání do USA nejdříve sedmiletým pobytem na ekvádorské ambasádě v Londýně a později dalších pět let v britské vazbě. Kromě americké či švédské justice ale celou dobu stál Assange před pomyslným soudem světa. Tato globální porota se dělila na dvě velmi odlišné části. Podle jedněch je australský rodák hrdinou svobody slova. Je prý vlastně cosi jako novinář, který uveřejňuje vládě nepohodlné pravdy a tím slouží veřejnému zájmu. Americké trestní stíhání prý byla jen pomsta. Assangeovi kritici poukazují na to, že uveřejňoval kvanta dokumentů, aniž by měl kapacitu je prozkoumat. Nebylo vůbec zřejmé, jaký veřejný zájem spočívá. V odhalení americké diplomatické komunikace ale bylo pravděpodobné, že tím ohrozí americkou národní bezpečnost. Na rozdíl od novinářů se Assange také snažil získat informace nelegální cestou, když například radil Edwardu Snowdenovi, jak prolomit ochranu tajných dokumentů, vědomě nebo nevědomě spolupracoval s Ruskem a stal se užitečným idiotem Moskvy. Mimo jiné zveřejnil dokumenty z volebního štábu Hillary Clintonové, kterému pravděpodobně předala ruská tajná služba. Jeho činnost byla motivována skoro fanatickou vírou ve škodlivost utajování a soustředil se přitom překvapivě hlavně na západní demokratické vlády. Je charakteristické, že jeho zastánci často patří buď ke krajní levici, nebo naopak napravo k extrémním libertarián u a ještě jiní upozorňují, že Assangeovi činnost řídila jeho narcistní povaha, potřeba mít moc a být vidět. Jenže i nadále platí, že tak jako má stát právo nebo dobrý důvod věci utajovat před jinými vládami nebo i vlastními občany. Vstupujeme do éry, v níž si budeme muset i na demokratické vlády dávat větší pozor kvůli technologickému pokroku, kamerám, umělé inteligenci, bezhotovostním platbám nebo rozvoj internetu. Web ale také umožnil to, čím se Assange proslavil, tedy získávání a zveřejňování informací na dálku. Je možné chápat Assangeovi příznivce, ale je také těžké vidět v něm ušlechtilého bojovníka za čisté dobro. Americké úřady měly docela dobrý důvod, proč ho chtěli dostat před soud. Jenže je také moudré ho po tolika letech nechat být? Všechno má svou míru.