Evropská fotbalová Fiesta je teprve v polovině. Až nyní jde opravdu do tuhého a začíná vyřazovací boj těch nejlepších. Je tedy ještě brzy na hodnocení sportovních úspěchů a propadáků. Co ale hodnotit lze, je evropský přístup k nejpopulárnějšímu sportu na planetě přece jenom. Díváme se, jak hraje Evropa, jaké rozpětí stylu v ní vidíme a také jak tento sport číslo jedna fascinuje. Evropské společnosti, již fotbal hypnotizuje, také atmosféricky propojuje jako pozdně moderní White, až nadpozemské zábavy. Pro evropský fotbal byla vždy typická rozvojová organizace, která držela na uzdě přirozenou herní divokost ve stylu všichni za balónem. Systém hry, a to asi nejen ve sportu, dokáže hru zpřehlední. Je to také usnadnit papírově slabším týmům umožňuje hráče z tu vyrovnanou partii s těmi, kteří by měli teoreticky převálcovat. Říká se tomu někdy také taktická vyzrálost, což je schopnost přizpůsobit hru soupeři a bodovým. Potřeba do je v této schopnosti dostatečně pružný a variabilní. Tedy kdo dokáže hrát podle potřeby různé fotbaly, má naději na úspěch i jako relativní outsider, což opět platí nejen ve sportu. Příkladem budiž například týmy Rakouska nebo Švýcarska, týmy podobně malých zemí, jakou je i Česko mimo zónu favoritů turnaje. Jejich fotbalový stroj šlape po celý zápas, mění tempo. Z neproniknutelné hradby je rázem útočící Šíp. Základem hry ale neustálý pohyb, snaha být všude, nejen tam bude potřeba a my tam, kam si vzápětí hra přijeli hledat místa, kde se bude hrát. Dynamika proměny a stabilita výkonu týmového fotbalového stroje je tím, co nejen tady rozhoduje o možném úspěchu. Česko v této variabilitě stabilitě rozhodně nevyniká. Ne že by toho reprezentační tým občas nedosahoval, obvykle má ale problémy s jemnou technikou, s rychlostí přepínání systému a také s udržováním výkonu, který až příliš kolísat. Kdybychom měli vzít fotbal jako metaforu existujících národních společenství a jejich životního nastavení v širším kontextu, odpovídal, aby tato kritika vcelku tomu, co současnému Česku zoufale chybí. Přitom vynikající hráčské osobnosti máme jen jaksi málo. Posilují dynamiku společné hry. Sama chvilková bojovnost vše nevyřeší. Je to podmínka k úspěchu nutná, nikoli však postačující. Euro 2 1024 je poučné právě z hlediska funkčnosti a aktuální vhodnosti z nich systému, které pak přinášejí fotbalovou krásu. Systém se vyjadřuje choreograficky. Vlastnosti proměny relativně pevných tvarů vystupujících ze sebe a zase do sebe. Díky tomu vznikají příležitosti vniknout. Stát se fotbalovou hvězdou, která jako Ronaldo sice výrazně vyčuhuje, ale je schopna existovat celku. A pro celek. Právě tak. Evropský fotbal najednou socializuje a kapitalizuje společenský, pestrý a rozporuplný základ této hry. Chaos antisystému ukazuje i letošní Evropy. K úspěchu nevede prakticky nikdy to ale neznamená, že s tvůrčí chaotickou náhodou se tu nikdy nepracuje. Například proměna týmu střídáním v pravou chvíli i něčím, co systém uživí a dá mu novou vnitřní sílu. Toto fotbalová inspirace i v demokratických systémech politicky využívána velmi často. Tak jako na fotbalovém hřišti. Skoro vždy, jakmile se přestává hrát to, co je potřeba. Fotbal je, jak vidno, tak trochu i systematická politická škola. Dívat se na ní samozřejmě nemusíte, ale pro politiky by možná mělo být pár zápasů povinných, aby se lépe hrálo. I v politice jde, někdy zoufale. Chybí nejen přirozená hravost a vynalézavost, ale i taktika, nasazení a individuality, ale především pružný a funkční systém.