Francouzské volby, ač parlamentní budou z velké části o Emmanuelu Macronovi, budou mimo jiné vyjádřením nevole. Jakou knihu bez chová mnoho Francouzů. Pravda je taková, že on dnes v zemi vyvolává snad větší nechuť než krajní pravice. Jak je to možné? Člověk, který před sedmi lety, kdy byl zvolen, vzbuzoval velkou naději svým mládím, rozhodností, energií, zjevnou inteligencí a šarmem, který byl příslibem moderní, vzdělané, otevřené pro evropské Francie. A dnes na něm nenechal nit suchou nejen opozice, ale ani běžný Francouz nebo média, která ho zpočátku zbožňoval. Důvod jeden. Macron je prezidentem v éře odmítání elit, a to v nejširším slova smyslu. Tedy dnes postihuje asi celou Evropu, ale Francii zvlášť. To vysvětluje podporu, jaké se tu dnes těší jak antisystémová krajní pravice, tak radikální levice. A Macron je přesným ztělesněním těchto nenáviděných elit. Vystudoval prestižní školy, pár let pobýval v bance, kde zbohatl. Jeho kariéra šla rapidně vzhůru. Jako mladík se stal ministrem. To, že je nezvykle inteligentní, pracovitý, že se rychle orientuje v každé oblasti a je schopen vystřihnout špičkový projekt, je, bude s na obtíž. Stručně řečeno, většinový Francouz ho vnímá jako jedničkáře, který musí všem ukázat, že ví všechno nejlíp. A to leze stále víc na nervy. K tomu připočtěme jeho aroganci, s níž dává najevo svou inteligenční nadřazenost, a také jeho zálibu provokovat a jít do konfliktu. Nemine týden, aby si neodpustil nějakou provokaci, která se potom propírá v médiích a v bistrech. Jako třeba když řekl mladému nezaměstnanému, že cituji stačí přejít ulici a práce se najde. K tomu připočtěme jeho nezadržitelnému tkáni vyjadřovat se ke všemu, do všeho ingerovat a neposlouchat zároveň ničí rady. Francouzská tradice od prezidenta očekává, že bude stát nad denní melou, že bude arbitrem. A toho makro není schopen. Příkladem je současná kampaň, kdy sice prohlásil, že do ní jako hlava státu nebude zasahovat a že centristickou formaci do ní povede premiér Gabriel a TAL. Ale přitom každý druhý den byla prohlášení, kde se obouvá do krajní pravice i do levice, jako by vedl sám kampaň. A potom tu je jeho narcisismus, jeho sebeobdiv, který neunesl porážku v evropských volbách. To ten ho vedl k vyhlášení předčasných voleb. Macron je dnes v zemi asi nejvíc odmítaným, dali příjmu nenáviděným politikem. Přitom jí přinesl mnoho dobrých změn. Víc než jeho předchůdci zlepšil ekonomiku, podstatně snížil nezaměstnanost. Během COVIDu Francie podrželo nad vodou jednotlivce i firmy jako snad žádná jiná země. A v Evropě byl neoddiskutovatelným lídr on toto všechno je zapomenuto svým ukvapeným rozhodnutím. Makro nejspíš umožní krajní pravici dostat si poprvé od války k moci, což bude znamenat velké bouři v ulicích iniciované jak radikální levicí, tak islamisty. A Macronův konec, protože jediným řešením jeho budoucích konfliktů s krajně pravicovou vládou a parlamentní většinu bude asi jeho demise. Na počátku svého mandátu tenkrát prohlásil, že jeho hlavním cílem bude oslabit krajní pravici. Povedl se mu ale pravý opak a otevřel nejspíš dveře do prezidentského paláce Marin Le Penové. Svým rozhodnutím vyhlásit předčasné volby si sám pod sebou podřezal větev, ale táhne s sebou i liberální Francii.