Zatímco západní demokracie hledí na Putinovo vítězství ve volbách přinejlepším se skepsí, blízkovýchodní vlády přispěchali s gratulacemi. Mají jiný pohled než Evropa a Amerika a také jiné zájmy. Země Blízkého východu bychom ve vztahu k Putinově Rusku mohly rozdělit na dvě skupiny na spojence a na realisty. Odpůrci a kritici neexistují. Do Kremlu tak putovaly gratulace jak od prezidenta íránského, taky tureckého. Ze Saúdské Arábie přišla blahopřání hned dvě, od krále i korunního prince. Nejrychlejší byl v arabském světě prý kuvajtský emír. Proč dvě skupiny? Írán je dlouhodobě ruským spojencem a od útoku na Ukrajinu se jejich partnerství ještě prohloubil. Oba státy jsou pod západními sankcemi. Mezinárodní izolované Rusko nyní odebírá od Íránců zbraně, zejména drony. Také Sýrie patří do ruské stáje. Bez ruského zásahu by režim Bašára Asada nepřežil. A nejen Sýrie. Vždyť do Moskvy se jezdí usmiřovat palestinský Hamas s Fatahem. Případně ten první tam jezdí samostatně jako čestný host. Putin má tedy přímou linku ke státům a aktérům, které hrají v arabském světě důležitou roli. Ruské aktivity v Sýrii vyvolaly nelibost u sunnitských mocností Turecka a v arabském světě, zejména u soudu. Jenže žádný z těchto států neměl kapacitu ruskému tlaku čelit a naopak vnímal jeho schopnost zasahovat do věcí, které se jich týkají, tedy íránské zahraniční politiky a destabilizujících prvků, jako jsou íránští klienti od Hizballáhu přes husí je až po šíitské milice v Iráku. Po arabském jaru se děsí jakékoli nestability. Proč dráždit medvěda? Moskva má svou vlastní perspektivu. V minulých letech se s určitým úspěchem pokusila obnovit svůj vliv tam, kde byl dříve aktivní Sovětský svaz a kde tehdy i dnes vlastně soupeří se Spojenými státy. Rusko tím demonstruje svou globální roli a ještě má v případě potřeby co směňovat. Je tu ještě otázka přístupu k přístavu v Sýrii a případně i Libyi a všichni pak vidí, že oblast Blízkého východu se mění. Role ropy se bude snižovat. Američané ztrácejí vůli v oblasti zůstávat. Do regionu se snaží vedle Turecka, Íránu proniknout i Čína, částečně Indie. Arabské státy chtějí mluvit se všemi a s každým navázat takové vztahy, aby jimi mohli vyvažovat ty ostatní. Je tu ještě jedna důležitá kapitola, a to je export ruských zbraní. Jejich pověst utrpěla válkou na Ukrajině a snížením výrobních kapacit. Rusové se dokonce snažili část svých zbraní získat zpátky. Moskva ale nezaznamenala takový propad zájmu jako po válce v zálivu. Sice i tentokrát selhala ruská obrněná technika, ale export se týkal hlavně letadel, raket, motorů a protivzdušných systémů. A ty fungují lépe než tanky. I po smrti Jevgenije Prigožina také trvá jeho know-how, tedy aktivity zdánlivě nevládních vojenských jednotek v různých částech světa včetně Blízkého východu. Poblahopřát Putinovi k volbám, které nebyly o nic více nedemokratické než ty, které se v zemích gratulantů konají. Tedy bylo naprosté minimum toho, co pro sebe blízkovýchodní státy mohou udělat. Ostatně blahopřání a úsměvy jsou zadarmo.