Někomu se to může zdát nečekané, ale po oznámení smrti vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha se hodně slavilo. Ani ne tak v Izraeli, jako spíš řadě zemí okolo. Jak je to možné? Je to vlastně logický paradox. Hizballáh stejně jako jeho patron Írán sami sebe vidí nebo přinejmenším líčí jako vůdce muslimského světa v boji proti Americe a Izraeli. Jenže během desítek let ubližovali mnoha muslimům hned v několika zemích. A ti na to nezapomněli. Opatrné oslavy hlavně v soukromí a na sociálních sítích se odehrávaly v samotném Libanonu. Hizballáh je nominálně libanonské hnutí, které prý chrání svou vlast před nebezpečím z Izraele. Tuto verzi světa četní Libanonci, zejména šíité, přijali ale mnozí nikoli, a to navzdory dlouhodobé a systematické propagandě, která se snaží udržovat nepřátelství vůči Izraeli. Těmto lidem ale především vadí rozpínavost Hizballáhu Íránců v samotném Libanonu. Viní je, že stahují kdysi bohatou zemi do problémů a používají násilí vůči krajanům. Málokdo zapomíná na politicky motivované vraždy, včetně atentátu na sunnitského předsedu vlády Rafíka Harírího. Libanon je země politicky rozdělená podle příslušnosti k náboženským proudům, ale ne zcela důsledně. Proti Hizballáhu je i část šíitů. Ti vnímají Hizballáh jako cizí import z Íránu a poznamenávají, že příslušníky hnutí poznají už jen podle toho, že se neusmívají. V posledních měsících se Libanonci obávali, že Hizballáh v táhne celou zemi do války s Izraelem, a to jen kvůli svým vlastním zájmům nebo kvůli podpoře palestinského Hamasu. V Gaze doufají, že smrt Hasana Nasralláha snižuje riziko pozemní války, ale málokdo doufá, že by Izraelci Hizballáh zničili natolik, že by zmizel z libanonské politiky. Zcela otevřené oslavy nasrala. Hovi smrti se odehrávaly v Sýrii, totiž v oblastech, které zůstávají pod kontrolou protivládních povstalců. Tamní lidé, zejména sunnité, si dobře pamatují, jak byli bojovníci libanonského Hizballáhu nasazeni na vládní straně proti povstalcům, přičemž se dopouštěli brutálních útoků na místní civilisty. Příznačně bez zvláštní pozornosti světa. O něco opatrněji se slavilo v Íránu. Opět zcela logicky. Mnozí Íránci dlouhodobě sledují s nelibostí, jak jejich ekonomicky vrávorající země financuje miliardami dolarů nejrůznější hnutí v oblasti včetně Hizballáhu a ptají se, proč tyto sumy nezůstávají v samotném Íránu. Mnozí z těch, kdo nenávidí režim, cítí odpor proti všemu, co tento režim podporuje, včetně libanonského Hizballáhu nebo palestinského Hamasu. V poslední době se stalo zvykem dávat najevo nenávist vůči těmto hnutím i veřejně, například při fotbalových zápasech. Spokojenost bylo možné zaznamenat také v zemích Arabského poloostrova. Tamní vlády se nebojí Izraele, ale Íránu, který podporuje různá radikální šíitská hnutí v jejich blízkosti a vyjadřuje přání dominovat regionu. Zcela otevřeně slavilo i mnoho Arabů a Íránců v západních zemích, kam odešli do exilu. Každý má svůj vlastní soubor motivací od přesvědčení, že nepřítel mého nepřítele může být dočasným spojencem, až po otevřenou podporou Izraele. Největší roli ale hraje nenávist k tomuto druhu šíitského radikalismu. Jak napsal na síti x jeden syrský novinář. I kdyby přišel sám ďábel a zabil gangstery z Hizballáhu, byli bychom šťastní.