ČR nepodpoří migrační pakt, oznámil po jednání vlády poněkud překvapivě ministr dopravy Martin Kupka. A ve čtvrtek se tak také stalo. Přitom není tak dávno, co nová migrační a azylová pravidla EU za ČR naopak odsouhlasil šéf resortu vnitra Vít Rakušan. Česká vláda loni v prosinci shodu na pravidlech uvítala. Premiér Petr Fiala například vyzdvihoval, že se v nich nemluví o povinných kvótách, ale naopak obsahují opatření, která azylové a migrační politice pomohou. Ani ministr Kupka, ani jiný člen vlády změnu postoje kabinetu nějak nevysvětlil. Vyjednavači se na nových migračních a azylových pravidlech EU shodli po mnoha letech neúspěšných snah o kompromis. Série norem počítá mimo jiné s efektivnějšími kontrolami migrantů i rychlejším vracením neúspěšných žadatelů o azyl do zemí původu. Zavádí také mechanismus, podle kterého zemím unie přetíženým migračním tlakem pomohou ostatní státy buď tím, že převezmou část migrantů, nebo finančně či materiálně a ČR dokonce nebude muset platit nic, protože na svém území hostí uprchlíky z Ukrajiny. Postoj naší vlády neměl na finální schválení imigračního paktu žádný vliv, i když kromě nás pak nepodpořilo i Maďarsko, Slovensko a Polsko. Nová pravidla jsou definitivní, ale musí ještě formálně schválit Evropský parlament. Je otázkou, co vláda tímto obojakým a ne jednoznačným postojem nejdřív ano a potom ne. Sledovala nejspíš nejdřív nahlédla, že není perspektivní hrát v Evropě neustále roli věčného potížisty. Ale teď zřejmě cítila potřebu se aspoň pro domácí publikum od svého postoje distancovat a vrátit se k rétorice založené na strachu z migrantů. Téma migrace není zdaleka tak silné jako v roce 2015, kdy se kvóty staly nejdůležitějším tématem české politiky a politici se předháněli v tom, kdo bude v odporu proti migrantům ráznější. Přesto jak Tomio Okamura, tak Andrej Babiš celkem úspěšně vyvolávají dál obavy z migrantů, aby se mohli vzápětí vydávat za ochránce českých občanů. Je možné, že vláda podlehla pokušení se přiživit na tomto strachu, ale jak ukazují zkušenosti ze sousedních zemí, není to vždy taktika, která bývá úspěšná, protože voliči půjdou vždycky raději ke Kovářovi než ke Kovaříkovi. Ti, kteří vidí migrantech z muslimských zemí největší hrozbu, budou poslouchat. No, nejhlasitějšího a nejagresivnějšího křiklouna, jakým je třeba předseda SPD, než pana Kupku s jeho uzavřením, slušného studenta nedělní školy. Ačkoli vláda mluví o své prozápadní orientaci, v tomto případě se opět přimkla k východu. A to platí i používání taktiky nejednoznačných vyjádření, ambivalentních postojů, jako to dělal svého času jako premiér Andrej Babiš. A jak to nyní praktikuje třeba slovenský premiér Fico, který zastává jiný postoj při jednání v Bruselu a úplně opačný, když se vrátí domů a mluví k vlastnímu publiku. U vlády, která slibovala být transparentní, je to vzhledem k jejím voličům dost infantilní a nedůstojná taktika. Navíc, jak víme z vlastního života, bývá často krátkozraká, protože protichůdná prohlášení svého autora dříve či později dostihnou, a on se tak chytí do vlastní pasti.