V neděli prvního prosince formálně nastoupila do úřadu nová Evropská komise. Její napínavé několikaměsíční formování a schvalování poněkud zastínilo skutečnost, že do čela EU přišli souběžně také nový předseda Evropské rady a nová vysoká představitelka pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Oba portugalský expremiér Antonio Costa i bývalá předsedkyně estonské vlády Kaja Kallasová se ujali svých úřadů také v neděli prvního prosince. Týž den se spolu s novou komisařkou pro rozšíření Martou Kosťukovou objevily v Kyjevě po boku prezidenta Zelenského. EU tak dala na prahu nového funkčního období svých institucí velmi silně najevo, že Ukrajinu neopouští. Bude i dál podporovat, co to půjde, a také připravovat půdu pro její budoucí členství. Symbolicky to nešlo udělat lépe. Taková gesta jsou důležitá ve chvíli, kdy se Evropa připravuje na soužití s nepředvídatelným americkým prezidentem Donaldem Trumpem. Musí se postarat o bezpečnostní hrozby, na jaké ještě nedávno nikdo nepomyslel. Musí zastavit a relativní úpadek své ekonomiky, přehnaně závislé na cizích zdrojích surovin, neoplývající levnou energií a trpící nedostatkem inovace. V neposlední řadě pak chce pokračovat v transformaci ekonomik tak, aby se snižovaly škodlivé emise, které hrozí zahubit talentů pro naše děti.

V uplynulém období trpěla unii nesouladem na nejvyšší úrovni. Řevnivost mezi von der Leyenovou, belgickým Charlesem Michelem a španělským Josepem Borrellem poškozovala její fungování i pověst. Je důležité, aby si nový hodnostáři vykolíkovali co nejpřesněji své pravomoci, aby si nelezli vzájemně do zelí a aby spolupracovaly. Dobrou vůli ukázali v pondělí, kdy se sešli k první schůzce. Prý to budou dělat pravidelně každých 14 dní. A to je dobře, protože poměry v EU nahrávají spíše rivalitě než souladu. Evropská komise má například nově komisaře pro obranu. Uchází se tedy o kompetence, které jí podle smluv nepříslušejí. Bezpečnostní situace se ovšem neobejde bez daleko těsnější součinnosti nebo aspoň koordinace. Předseda Evropské rady může už je připravovat užitečné kompromisy. Šéfka diplomacie může vyjednávat mezinárodní podporu. Pokud však bude potřeba něco reálně společně dělat, disponuje odpovídajícím aparátem pouze Evropská komise. Architektura institucí, které řídí EU, odráží skutečnost, že jde o bezprecedentní hybridní uskupení na půli cesty mezi klasickou mezinárodní organizací a jakousi federací sdružující 27 zemí. Platná Lisabonská smlouva, kterou se řídí její fungování, vytváří křehkou rovnováhu mezi mezi vládním a nadnárodním přístupem. Popis práce a pravomocí jednotlivých institucí tuto rovnováhu odráží jen část. Ještě jsou spíše mlhavé a nepřesné. Důležité je si vždy připomenout, že von der Leyenovou, Koštu i Kallasovou milovali. Političtí lídři členských zemí jim jsou také odpovědní, nejen Evropskému parlamentu. To, co nejvyšší představitelé EU udělají, činí z pověření nebo z vůle vlád členských zemí. Čím jsou státy jednotnější, tím jsou společné instituce silnější. Mějme to na paměti, až budeme zase lamentovat nad neschopností Evropy se vypořádat s hrozbami nebo výzvami, protože to bude selhání nejen osobností v čele EU, ale zejména vlád, které jsme si ve 27 členských státech demokraticky zvolili.