Jméno nového slovenského prezidenta má latinský původ. Pellegrini poutníka Pellegrini je druhý pád plurálu. Jeho životopis to potvrzuje. Před pár dny to znovu předvedl. Původně vyzval společně se Zuzanou Čaputovou k usmíření a ke společné schůzce politiků, ale nakonec účast odmítl. Stejně jako předseda Slovenské národní strany. Přidal se jako vždy ke straně směr. Osmačtyřicetiletý Petr Pellegrini je politický poutník. Vystudoval finance a skoro celou svou kariéru se potuluje po politické krajině. Začal jako poslanecký asistent poslance vždy za stranu směr. Od roku 2020 vedl stranu Hlas, která měla být hlasem budoucnosti. O směru hovořil jako o straně minulosti. Jenže po loňských parlamentních volbách vstoupil do koalice se směrem a SMS. Postupně vystřídal všechny důležité posty. Byl předsedou Národní rady, premiérem a nyní je prezidentem. Nejvíce mu vyčítalo, že se naučil žít ve světě tajných sponzorů, díky čemuž získal velký majetek, jehož krytí nedokázal přesvědčivě vysvětlit. Spekulovalo se o tom, že peníze získával za prosazování zákonných změn při vyvlastňování dálničních pozemků apod. prý zbohatl na zavádění virtuální registrační pokladny. Podle výpovědi podnikatele Michala sucho by prý za to dostal 150000 eur v hotovosti. Voličům to nevadilo, stejně jako jim nevadí jejich, že ještě před nedávnem viděl jako vzor Volodymyra Zelenského a v závěru prezidentské kampaně tvrdil, že je třeba naslouchat i hlasů Vladimira Putina. Podobně jako Fico v únoru hovořil o řádění ukrajinských nacionalistů. Nad kultivovaným diplomatem Ivanem Korčokem vyhrál. Už je to celý 25 % hlasů. Upřednostnění submisivní ho politického poutníka před těmi, kteří myslí v širším kontextu a učí lidi žít v nejistotě, která posiluje operační paměť, svědčí o tom, že mentální spřízněnost s politické šibalství a bláhové národovectví 19. století je pro Slováky víc než důstojnost, vůle ke změně a respekt nutnosti rozšiřování společného evropského trhu. Proto silný autoritářský vůdce, který slibuje jistotu, kterou nemůže nikdy zajistit, je přijatelnější než právní stát a víra v píli a morálku. Naděje snad zatím ještě v nezávislosti Ústavního soudu a původní představa, že by mohla být i v tom, že by se Pellegrini se svou submisivní roli jako prezident nesmířil, se brzy po atentátu na Roberta Fica zase vytratila.