Sociální pád, ztráta společenského postavení, zřeknutí se navyklý životní pozice a politická regrese, tedy návrat do starých poměrů. To jsou fenomény, které působí na řadu lidí v naší civilizaci. Současně dochází k polarizaci a to je toxická. Rychle se rozšiřuje něco takového. Civilizace, ke které jsme se připojili po roce 1989, nezažila od roku 1945. Zatímco ve většině staré Evropy tato situace zasahuje společnost, která byla zvyklá na velmi vysoký standard, střední Evropa je ve složitější situaci, protože tady se sociální nůžky v posledních letech neuvěřitelně rychle a citelně otevřeli a společenský blahobyt je u většiny obyvatelstva mnohem nižší. A to za situace, kdy krajní levice a pravice šíří nihilismus vůči všem institucím demokratického státu. Má k tomu třeba u nás velmi dobré podmínky. Jak ukazuje historie názvu našeho státu, který se od roku 1918 sedmkrát změnil. Dvakrát naše republika přestala úplně existovat a mezitím byla 40 let vazalem Sovětského svazu. Jinými slovy, ve staré Evropě jde o pád z velké výšky, ve střední Evropě je výška nižší a státní substance křehká. Sociolog Andrea z Rakvic německé Humboldtovy univerzity v eseji budoucnost bez pokroku artikuloval tři důvody tohoto bolestného stádia naší civilizace. Za prvé jde o ztrátu základní verze pocitu individuality. Tento stav dokazují experimenty. Vítězství přijímá každý jedinec rychle a samozřejmě se ztrátou se člověk smiřuje dlouho, subjektivně často dramaticky, zatímco úspěchy hladce, protože jsou příjemné. Navíc negativním zprávám člověk snadno rozumí, přitahují větší pozornost, což využívají média. Za druhé ztráty působí bolestivě, zvlášť když to, o co člověk přichází, bylo součástí jeho identity. Toto platí v celé Evropě a ohrožené tím přiváženi střední třída, tedy malí a střední podnikatelé. Že společnosti se vytrácí staré pravidlo svou prací a velkým výkonem si zvyšuje životní standard. Naše společnost slibovala pokrok a tento slib najednou neplatí a lidé porušení slibu berou jako ztrátu. A přičteme-li k tomu politickou regresi, kterou přineslo napadení Ukrajiny Ruskem, můžeme konstatovat, že tato válka rozbila kolektivní identitu Evropy, která se doposud považovala za mírový kontinent. A za třetí se ukazuje, že nejhůře se lidé smiřují se ztrátou, která se týká víry v pokrok, protože právě ten ohrožuje budoucnost. Způsobuje to rozšířené přesvědčení, že nejde o dočasný stav. Základní argument, kterým zde ztrátu pokroku zdůvodnit, s ní. Historická zkušenost, která imperativu pokroku v minulých desetiletích propůjčovala důvěru, se dostala do fáze, v níž se už nedá dál pokračovat. V ten moment je třeba nejprve zajistit obyvatelstvu základní potřeby a naučit lidi vnímat krizi jako šanci ke změně. Největší nebezpečí ale nepředstavuje krize, nýbrž populismus, který se nám snaží vsugerovat, že budoucnost je v návratu. Taková nostalgie vede jen k autoritativnímu provincionalismu a ten ohrožuje nejvíc právě na střední Evropu.