Prakticky týden nebylo po Dubčekovi a spol. Vidu slechu a fámy rostly. Pak se v úterý 27. srpna 1968 v pražských ulicích, odkud ještě pořád nezmizely tanky, akorát už nestály v prostředku, ale někde bokem. Začalo proslýchat, že je snad vedení země zpátky. A v podvečer historicky první a poslední populární šéf KSČ promluvil k národu? Třeba už mohl v hlavním městě slyšet doslova každý, protože projev zněl halasně ze všech amplionů, kterými bylo město v oněch časech prošpikované. A byl to výjev jako z pohádky o Šípkové Růžence. Všechno strnula. Lidé na chodnících, tramvaje, auta s vymalovanými okýnky, prodavači ve dveřích obchodů i dopravní strážníci s bílými rukávci. A soudruh Dubček děkoval za nesmírné projevy důvěry a víru spoluobčanů, že se všichni z Moskvy v pořádku vrátí a ujmou zase funkcí. Jak dodatečně známo, František Rigo se málem nevrátil, když odmítl podepsat potupný protokol proměňující brutální okupaci za bratrskou pomoc SSSR. A hned v úvodu první tajemník také upozornil, že obnovení činnosti ústředních orgánů, stejně jako život našeho lidu bude probíhat situaci, jejíž realita není závislá jen na naší vůli. Lapidárněji totální kapitulaci, aniž by přitom toto slovo vyřkl, vyjádřit nemohl, ale potvrdil to také větami, že se podle dohody vojska z měst a obcí přemístí do vyhrazených prostorů. To je ovšem spojené s tím, nakolik budou naše vlastní československé orgány schopné v jednotlivých místech zabezpečovat pořádek a normální život. Jinými slovy přivážeme se na pevný řetěz sami. A jinak ovšem blouznil o úplném odchodu sovětské armády, které mu možná v té chvíli i naivně věřil. Řeč to byla skoro půlhodinová, strašlivě chmurná a občas přerušovaná vzdycháním s omluvami. O improvizaci ale spatra Dubček určitě nemluvil, akorát byl projev zřejmě psaný na poslední chvíli a leckdo do Moskvy také pod samopaly zavlečený k finální verzi jistě dodával příslušné pasáže, aby se na nic podstatného nezapomnělo a byly především uklidnění občané, jimž Dubček dokonce tvrdil, že bude dál pokračovat. Tak řečená Polednová politika, kvůli které ale dramatickému propadu došlo, a o jejím konci tudíž nemohlo být pochyb. I když to, co přišlo po normalizačním utažení šroubů zahájeném 17. dubna příštího roku výměnou Dubčeka v čele strany za Gustáva Husáka, jsme si tenkrát ještě neuměli představit. Ani že když Dubček coby poslanec Federálního shromáždění po rozsáhlých demonstracích při prvém výročí okupace podepíše hned následující den tzv. pendrekový zákon legitimizující policejní brutalitu vůči komukoli, kdo porušuje socialistický společenský řád. To už se bývalý lídr KSČM ocitl na prudce nakloněné ploše, na kterou ale ačkoli určitě nerad vstoupil, už svým nešťastným a u vzdycháním projevem právě před 56 roky.