Bez práce přesčas se tuzemské zdravotnictví neobejde. Nahrazuje se tím nedostatek lékařů a zdravotnického personálu v některých nemocnicích a u záchranné služby. Zmiňovaní lidé tak tráví v práci desítky hodin, navíc často bez řádného odpočinku, což se může negativně projevovat na jejich zdraví a v neposlední řadě na kvalitě poskytované péče. Není to zjištění překvapivé. Naopak je to stav dlouhodobý. Jak se ukazuje na nejnovější změně v zákoníku práce, dle názoru politiků patrně těžko řešitelný. Podle nich by se lékaři a zdravotnický personál měli smířit s tím, že pokud chtějí pracovat v nemocnicích, nemohou se ohlížet na pracovní dobu. Dosud se rovněž měli nějak vyrovnat s tím, že nebudou striktně dodržovat platné zákony a předpisy. Je veřejným tajemstvím, že zdaleka ne ve všech zdravotnických zařízeních odpovídá reálný počet odpracovaných přesčasů množství, které bylo v zákoníku práce dosud povoleno. Nechce-li vedení nemocnic riskovat pokuty od inspektorátu práce nebo spoléhat na jeho shovívavost, snaží se delší pobyt na pracovišti nějakým způsobem zakrýt, například uzavíráním dohody o provedení práce. Paradoxně tak má lékař řádnou pracovní smlouvu a také zmiňovanou dohodu. Formálně se mohou lišit, v praxi však většinou takový lékař vykonává stejnou činnost. K podobnému postupu může být jednak motivován vylepšením svého příjmu, jednak k tomu v uvozovkách dobrovolně přinucen okolnostmi, to znamená určitým nátlakem, že pokud nebude pracovat víc, než by odpovídalo předpisům, zhroutí se péče v daném zařízení a doplatí na to pacienti, případně to odnesou přetížení kolegové, kteří budou ve službě trávit ještě více času. Novela zákoníku práce nedostatek lékařů a zdravotnického personálu řeší nejjednodušším způsobem. Umožňuje výrazně navýšit počet přesčasů. Ty by měly být sloučeny dobrovolně. Kdo by dohodu odmítl, neměl by být za to nijak potrestán. Jak už bylo zmíněno, může se pod dobrovolností skrývat vynucená povinnost. Toho se obávají někteří lékaři a proti této změně protestují. Dokonce uvažují o tom, že by přesčasy nesloužily vůbec. To by vedlo k omezení zdravotní péče. Politici patrně spoléhají na to, že jim svědomí nedovolí se takto zachovat. Byť možnost zavedení většího počtu přesčasů má mít omezení po dobu pěti let, byl by zázrak, kdyby se během té doby něco zásadního změnilo. Tedy že by politici prosadili takové řešení, které by umožnilo kvalitní fungování tuzemského zdravotnictví bez masivních přesčasů. Zkrátka aby lékařů, zdravotnického personálu a záchranářů byl dostatek. I nadále tak budou spoléhat na to, že tito lidé stráví většinu svého života ve službě, a tím spasí tuzemské zdravotnictví. Jak se názorně ukazuje, nejenom, nedostatek některých léků, ale také kvalifikovaného personálu, může mít negativní vliv na zdraví tuzemské populace.