Stará pravda, že spotřebitele klíčovou silou tržní ekonomiky, pokud není silou vůbec největší, v Česku, příliš zastánců nemá. Může to být tím, že po světové válce nebylo v tuzemsku tržní, ale socialistické hospodářství, které na spotřebitele zase tolik nehledělo. Veřejnost si dosud roli spotřebitele připomíná pouze tehdy, když je třeba překonat propast ekonomické krize. Obvykle totiž ten rozhodující krok k prosperitě nemůže učinit nikdo jiný než právě zmíněný spotřebitel. O to víc potěší závěr šetření Českého statistického úřadu, že se nálada spotřebitelů v říjnu zlepšila do té míry, aby optimismu začal převažovat nad skepsí. Lidé nakonec jen o říjen. Pozitivní pohled na svět výrazně posílil počátkem roku. Od května začal optimismus už mírnějším tempem oslabovat, ovšem po prázdninách, tedy od září, už jde zase nahoru. A to je podstatná okolnost, že stejně náklady spotřebitelů oscilovaly v roce 2014, byť na ne významně vyšší úrovni. Pak však nastal listopad a prosinec, kdy obrat k lepšímu nápadně zrychlil. Nastala éra spotřebitelského nadšení a po ní ekonomická konjunktura, která pak trvala až do počátku roku 2020. Existuje tedy určitá pravděpodobnost, že se lidé i tentokrát stejně jako před 10 lety začnou chovat se správným spotřebitelským nadšením. Konečně by tedy nastal okamžik, kdy se poměry po pětileté krizi obrátí k lepšímu. Samozřejmě lze namítnout, že samotná spotřeba nestačí, pokud nenajde nová odbytiště průmysl, pak stejně půjde jen o dočasné vylepšení neradostného stavu, protože bez výroby nebo je dost peněz na platy, tím ani na dlouhodobý vzestup spotřeby domácností a trvalý růst tedy nepřijde. Ovšem není důvod zbavovat se předem naděje, navíc za použití klasického argumentu socialistického hospodářství. Třeba se výroba posílí v závěsu za spotřebou. Vyloučeno to není. Zajímavější je zjistit, co podle říjnového šetření ještě chybělo, aby se nálada spotřebitelů úplně otočila. Srovnání s rokem 2014 to říká celkem jednoznačně. Lidé dosud váhají před velkými nákupy. Ovšem před 10 lety váhali ještě víc. Stejně jako tehdy jsme se přestali bát inflace a nezaměstnanosti. Zároveň ovšem úplně nedůvěřujeme tomu, že se v příštích 12 měsících lepší úroveň tuzemského hospodářství a tím i finanční situace naší rodiny. Proto se víc zajišťujeme ukládáním peněz v bance. Další vzestup Česka tedy záleží na něčem tak nehmotném, jako je důvěra v lepší zítřky. O důvěru jsme přišli v období krizí. Sotva přišli obavy z pandemie, začala v sousedství válka spojená s obavou, že nebudeme mít dost energie. Dalším dějstvím byla všeobecná drahota. Jinými slovy naděje se v důvěru změní, až se zbavíme obavy, že zase přijde něco nečekaného, něco strašného. Třeba už ten čas nastal.