Němečtí vládní zelení neprožívají zrovna šťastné období. V trojčlenné koalici sociálnědemokratického kancléře Olafa Scholze se dostávají stále častěji do defenzivy. Přitom to chtěli být oni, kdo budou určovat její politickou agendu. Přesto se ale ocitli v poslední době několikrát menšinové pozici a v otevřeném středu se svými dvěma koaličními partnery. Teď se navíc zadrhává jeden z jejich nejprestižnějších projektů. Jde o rozsáhlý program výměny kotlů na fosilní paliva, který má začít od příštího roku. Díky němu by se mohl Německo po mnoha letech zase přiblížit k původním cílům na snížení objemu vypouštěných skleníkových plynů. Zelení si od toho také slibují, že si udobřit své skalní příznivce, kteří jsou zklamaní, že v rámci koalice dělají příliš kompromisů. Teď ovšem hrozí, že kvůli odporu liberálního koaličního partnera výměna kotlů na poslední chvíli neprojde. Jakoby toho nebylo málo, čelili zelení v minulých týdnech podezření, že na jimi vedeném ministerstvu hospodářství byly přidělovány vedoucí místa a lukrativní granty na základě rodinných či dlouholetých přátelských vazeb. Tady v Česku, kde jsme zvyklí na ledasco, bychom se nad tím možná pousmáli, ale pro zelené, kteří vždy bojovali za transparentnost v politice a v minulosti tepali ostatní strany kvůli neprůhledným výběrovým řízením. Je to problém. Zejména to platí pro jejich hlavního tahouna, ministr hospodářství a vicekancléře Roberta Habecka. I kvůli tomu ztratili Zelení v nedávných zemských volbách v Brémách přes pět % hlasů. Už předtím přišli o účast na vládě. V Berlíně to pro ně byl obzvlášť bolestivé, neboť německou metropoli považovali za optimální prostředí pro uskutečňování svých projektů a také za výkladní skříň ekologicky motivované politiky. Celostátní průzkumy sice zeleným zatím předpovídají víc, než kolik získali při posledních volbách. Avšak to nemůže stranu, která měla naposledy ambici sestavovat vládu, uspokojit. Nehledě na to, že v některých šetřeních veřejného mínění stranu už předstihl i populisté s protiimigrační Alternativy pro Německo AfD, kteří jsou z politického hlediska jejím pravým opakem. Přitom ještě před rokem se pro zelené vyvíjelo všechno optimálně. Kvůli ruskému útoku na Ukrajinu se zdála jejich klíčová témata plně odrážet požadavky doby, když prosazovali konec využívání fosilních paliv a zejména ruského plynu. Zároveň stáli za hodnotově orientovanou politikou, která neměla nechávat nikoho na pochybách, že diktátorům, jako je ruský prezident Vladimir Putin, se neustupuje. Na to se teď ale v Německu už skoro nikdo nevzpomene. Naopak zeleným se stává osudnou jistá ideologická zarputilost, s jakou se snaží promítnout své představy do každodenní praxe. Snad nejlépe to dokládá jejich odpor nechat ještě o trochu déle v provozu poslední německé jaderné elektrárny, aby namísto nich mohly být co nejrychleji odstaven i daleko špinavější a ve vztahu ke klimatu horší elektrárny uhelné. Totéž se odehrávalo i u polemiky ohledně přípustnosti syntetických paliv, kdy nikdo příliš nerozuměl tomu, proč zelení jejich zavedení tak brání. Navíc se u široké veřejnosti začíná rozmáhat představa, že plány zelených, ať jsou jakékoli, znamenají především jedno jsou hodně drahé a také že přispívají k prohlubování rozdílů mezi těmi, co si mohou dovolit nechat si doma namontovat tepelné čerpadlo nebo si koupit elektromobil, a těmi, co na to nikdy nedosáhnou.