Padá to na nás tehdy, když přijdeme o něco někoho drahého. Na co koho jsme byli navyklí, s čím nebo kým jsme byli srostlí. Je to ten pocit, že věc, zvíře, člověk tu stále nějak je. A hledáme kabátek ze slov, do kterého bychom onen pocit oblékli, kterými bychom vyjádřili, že aspoň ten zůstal uchopitelný, když už to sama věc zvíře člověk není. Po útoku na Filozofické fakultě to mnozí zkoušeli verši. Poezie je vůbec vynikající cesta, jak vybočit z omezeného zaběhlého užívání jazyka a pokusit se slova řadit jinak, aby vyjádřila bezprecedentní zkušenost. V próze se to před pár lety podařilo Pavly Horákové, když ve své teorie podivnosti ověnčené Magnesie Literu předložila souběžnou existenci jevů, osob a věcí bez ohledu na plynutí času jako daný fakt. Vše se zkrátka v určitém smyslu děje naráz. Z dalšího směru se přibližují náboženství, třeba vírou v duši a její nesmrtelnost, v převtělování a věčný návrat ve svět za světem a možnost tyto různé podoby, byť i za určitých okolností, propojovat. Žijeme v časech plurality zkušenostní, světonázorové i té náboženské. To s sebou kromě dříve nepoznaných svobod přináší také úskalí, která se mohou projevit právě i v situaci ztráty. Často už ne. Máme pojmový aparát předávaný dřív z rodičů na děti třeba v rámci náboženské obce nebo církve, který by nám jakkoli nedokonale pomohl naší zkušenost pojmenovat a který by nás, což se teď vyjevuje možná ještě zřetelněji, vedl také v tom, jak jí pomoci nést těm druhým kolem sebe. Jedna z přeživších, pedagožka fakulty, to vyjádřila zhruba takto přicházejí teď za námi studenti, abychom je podpořili, ale my se k tomu cítíme zoufale nevybaveni. Vyznáme se ve svých oborech i v tom, jak učit, ale podržet v krizi neumíme. Nemyslím, že by v tom, čemu dnes říkáme krizová intervence, byly snad předkové vždy zběhlejší. A jistě i jejich rituály byly najednou vyprázdněné a poskytovaly jen malou útěchu. Bylo tu ale přinejmenším společné před porozumění předjednaná shoda na tom, co se stalo a jak je na místě reagovat. Současný západě se zbavil tradičních náboženství a obřadů. S nimi však odhodil i staletími prověřené nástroje, které pomáhaly právě i proto, že byly sdílené, mezní situace zvládat. Člověk je bytost rituálů, a tak si vytváří obřady nové. Jak jsme ostatně viděli i při truchlení za oběti střelby. Ty však už nutně postrádají širokou zdí, lenost a sdělnost. Jsou jako minoritní jazyk, kterému rozumí jen pár jedinců. Život přijde a zvítězí. I na tu nešťastnou fakultu se za pár měsíců vrátí mladí lidé a jejich chuť žít, energie a pošťuchování zcela určitě znovu ovládnou prostor a vytlačí stín celé tragédie. Ta tady ale přesto nějak bude a s ní i poznání, aspoň u některých z nás, jak hluboko ke svým základům jsme museli sestoupit, abychom znovu mohli sdílet zkušenost ztráty, kde bývaly plačky, vartování nebo odprošování mrtvého, průvody s rakví, honosná rekviem nebo veřejně vystavená parte. Zbývá dnes stisknutí ruky nebo plamen svíčky, chvilka ticha? Krátké obětí. Bude nám to ale napříště stačit?