O víkendu jsme oslavili 35 let naší svobody s pocitem, že právě tehdy jsme si řekli o svobodu a zaslouženě nebo se štěstím ji dostali. Je to samozřejmě pravda, ale ne celá. Někdo si to pamatuje z vlastního života, jiný ze školy. V pátek 17. listopadu se konala první oficiálně povolená masová demonstrace svého druhu a současně bylo předem jasné, že neproběhne v režii úřadů, protože na ni přišli i zcela nové skupiny protestujících. Režim záměrně nebo omylem přeťápl důležitou hranici a na straně společnosti zase praskla psychologická bariéra strachu. To jsou známá fakta. Pak už to šlo jedno za druhým, včetně zřízení nové vlády, zrušení vedoucí úlohy KSČ a zvolení Václava Havla prezidentem. A v nějakém okamžiku se muselo stát něco, co by se dalo nazvat ztrátu odhodlání i nejzavilejších části mocenské struktury bránit této změně. Tento okamžik zůstal vnějším pozorovatelům utajen, ale byl přece zásadně důležité, protože trvalo řadu dní, než začali mít i optimisté pocit, že už je vyhráno. Pokud si sám věc pamatuji správně, u mě to nastalo ve středu 20. listopadu. Jenže jak až později zjistili historici, přinejmenším ještě v tu chvíli existovala reálná naděje, že se někdo pokusí zachránit režim za použití násilí, zejména armády. Podle Prokopa Tomka se 23. a 24. listopadu, tedy týden po 17. listopadu, během jednání na ministerstvu obrany a na ústředním výboru KSČM mluvilo o výzvách k ozbrojenému zásahu. Asi ne všichni vysocí komunisté měli k něčemu podobnému odvahu. Násilná varianta zřejmě definitivně padla až 24. listopadu v noci, když se velitel západního vojenského okruhu generál Mojmír Zachariáš na takové věci odmítl podílet. Naše vzpomínky a naše emoce se budou vždycky vázat k euforii 17. listopadu nebo také k souvisejícímu děsu a rozhořčení. Ale ty byly v jistém smyslu jen adventem toho, co se pak odehrálo v zákulisí. Teprve pak mohla přijít gigantická demonstrace na Letné z neděle 26. listopadu, která zvrácení poměrů zpečetila. Jenže ono nejde jen o to, kdy se věci změnily a čím. Každá událost má původ v řadě činitelů. Při ohlédnutí na 17. listopad a následné změny obvykle vycházíme z pocitu, že před námi byly dvě alternativy. Buď vydat se podobnou cestou jako východní Němci, i když zatím nebylo jasné kam, anebo zůstat zahnívající pozdní normalizaci s kvazi perestrojkou absurdum vlastností, doprovázeni řečmi o chozrasčotu a všudypřítomným lešením proti padající omítce. Jenže to nebyla ta druhá alternativa. Jakýkoli režim, který by se za použití tanků udržel u moci, by byl vlastně jiným režimem s jinými lidmi. Nebyl by pokračováním pozdní normalizace, ale novou normalizací. Byla by to diktatura v horké fázi, která by si vyžádala oběti na životech, represe a masové vyhazovy a možná i velkou vlnu emigrace. Tomu jsme ušli, i když přesná podoba té druhé alternativy už naštěstí zůstala čistě spekulativní. Otázkou. Je možné, že by se takový režim bez podpory z Moskvy neudržel o nic déle než třeba ten v Rumunsku. Naštěstí se konal nejen 17. listopad, ale i těch několik okamžiků, pravděpodobně 23. a 24. listopadu, kdy se Československo na rozcestí vydalo lepším směrem. Jsem za to vděčný. Pokud by tato normalizace trvala stejně jako ta první, skončila by v roce 2010.