Lidovecký poslanec Šimon Heller navrhl na státní vyznamenání šéfa landsmanšaftu Bernda Posselta, a to za zásluhy ke sblížení Čechů a sudetských Němců. To jistě může oživit v našich populistických a extremistických kruzích již poněkud uvadající příznak revizionistických jsem deváťáků, jehož byl poset dlouholetým ztělesněním. Hellerův návrh ale není. Vpadává do jiné atmosféry, než jaká zde byla například v roce 2013, kdy vynesení sudetské karty napomohlo dobýt Hrad Miloši Zemanovi. O tom, jak se časy mění, leccos vypověděla i loňská účast ministra školství Mikuláše Beka na sjezdu sudetských Němců. Jde nejenže oslovil jeho účastníky milí krajané, ale pozdravili je i jménem českého premiéra Petra Fialy. Ale hlavně prezident Pavel na návštěvě v Bavorsku osobně poděkoval Posseltovi za přínos ke zlepšení česko-německých vztahů. Petr Pavel se tak stal prvním úřadujícím prezidentem, jenž se odvážil pozitivně zmínit politika, který někdy i našim nejsilnějším politickým stranám sloužil k vyvolávání strachu a neklidu u voličů. V této optice se pak Hellerův návrh na prezidentský metal pro Posselta spíš jeví jako výzva k pokračování započatého hradního trendu. Europoslanec Jan Zahradil z ODS už neopomněl Hellerovi připomenout, že Posselt hlasoval v roce dva 1004 je proti vstupu ČR do EU. To jistě nemusíme velebit. Jedno ale už Zahradil nezmiňuje. V roce 2002, kdy ČR dokončovala přístupové rozhovory s EU, Klausova ODS a za Zahradilova přičinění rozpoutala historickou volební kampaň, v níž ze sudetských Němců vytvořila imaginárního nepřítele toužícího pohltit ztracené české pohraničí. A jen rok poté vysloužil i premiér Miloš Zeman vzkázal sudetským Němcům, že pokud byli odsunuti, bylo to mírnější než trest smrti za vlastizradu, což byl zvlášť cynický výpad. Tři hrůzné reminiscenci toho, že Češi během vyhánění sudetských Němců povraždili 30000 německých civilistů, včetně starců, žen a dětí. Po našem vstupu do EU ale Bernd Posselt prodělal pozoruhodný vývoj. Už v roce 2010 položil věnec u hrobu mužů popravených nacisty v Lidicích a požádal o odpuštění za německé vyvražďování českého národa. Zřetelně tak dal najevo, že patří k německým demokratům, pro které byla a zůstává nezpochybnitelnou vina nacistického režimu za hrůzné válečné zločiny. Zásadní krok zvyšující šanci na usmíření Čechů se sudetskými Němci přišel v roce 2015. Tehdy se Posseltovi podařilo po dlouholetém úsilí vyškrtnout ze stanov Sudetoněmeckého krajanského sdružení veškeré požadavky na znovuzískání vlasti, vracení majetku a odškodnění pocházející z 50. let. Své krajanské sdružení, které dnes tvoří potomci původních vyhnanců, tak posunul do moderní doby, kdy protisovětské postoje českých demagogů se už zcela ocitají mimo čas a prostor. Samozřejmě nevíme, zda za tyto zásluhy prezident udělí panu Posseltovi medaili. Možná usoudí, že ještě nenastal čas. K čemu ale čas dávno dozrál, aby naši nejvyšší ústavní činitelé přímočaře mluvili o tom, že vyhnání našich německých krajanů bylo bezprávím a masakry nevinných civilistů nelidskými zločiny. Dlužíme to nejen sudetským Němcům, ale především sami sobě.