Komunikace, všichni se ohánějí a nikdo jí neumí. Mluvíme tak složitě, že si přestáváme rozumět, eventuálně se nechceme poslouchat, neboť zahnízdění ve vlastní názorové bublině, kam nikoho s jiným pohledem na věc nepouštíme, je pohodlné. Každý rodič ví, že je velké vítězství, když ho pubertální potomek nechá dokončit větu a dokonce přitom vyndá sluchátka z uší. A pokud na jakoukoli otázku odpoví jinak než obligátním nepamatuji si, že je to důvod k radostné celodenní náladě. Nic z toho ovšem neznamená, že k Vítkově mozku pronikla i podstata sdělení argumenty a důvod, proč by něco dělat mělo či naopak nemělo. Cosi podobného se děje i ve veřejném prostoru. Politici nabádají, předestírají, přesvědčují a občané odmítají. Rozčilují se a nechápou. Někteří proto, že jsou v opozici z principu. Nechtějí se zabývat tím, nad čím by museli přemýšlet. Dohledávat podklady výroční zprávy, statistické ročenky. Snadnější je přece naklonit se přes plot a pěkně po sousedsky si zanadávat. A neschopnou vládu, která na lidi kašle, s tím je těžké cokoliv dělat, zvláště jde-li o starší občany, kteří nechtějí svou bezpečnou názorovou ulitu opouštět. Otázka zní, jak naložit s chaosem, za nějž si může vládnoucí garnitura sama. Už od léta je ve vzduchu možnost zavedení daně z neočekávaných zisků pro energetické firmy, rafinérie a banky. Je logické, že vláda čekala na unijní požehnání, ale naprosto nepochopitelné, proč svoje řešení už neměla v šuplíku. Shoda se dala očekávat. Spor o výši zdanění a hlavně účinnost byl zcela zbytečný a amatérský. Piráti se klonili k evropskému přimhouření oka nad retroaktivitou a chtěli giganty posypané dávkou peněz z nebe, skrouhnout už za letošní výnosy. Ministr financí Zbyněk Stanjura dával přednost tuzemské úpravě a s opatrností je mu vlastní zdanění až za rok 2023. Je víc než obtížné najít důvod, proč si to vládní strany nevyříkali za zavřenými dveřmi. Když Piráti nakonec spojí jednom sněmovním dni stejně ustoupili, lidem nabídli guláš, po němž i nejednomu voliči pěti koalice muselo být zle. Podobně tragicky přistoupili koaliční lídři k výměně. Ministryně životního prostředí Anna Hubáčková odstoupila ze zdravotních důvodů. Lidovci přispěchali s Petrem Hladíkem, který sice pořád žije v Brně a má pět dětí, ale mávnutím kouzelného proutku nyní už se nezdráhá stát se přechodným Pražákem a obsadit ministerské křeslo. Policejní razie v jeho kanceláři a zatýkání kdekoho, s kým se znal, však jmenovací proces pozdržel. I premiér Petr Fiala ho stopl s tím, že je třeba vyčkat dalšího vývoje. V tom případě nelze pochopit, kvůli čemu vyjednávači ODS v Praze trvají na tom, aby v radě seděl trestně stíhaný lidovec Jan Wolf, když na centrální úrovni vadí Petr Hladík, který není z ničeho ani obviněn. Jistě, Petr Fiala chce pražskou koalici na vládním půdorysu, zatímco politici ODS o úroveň níže touží po spojenectví s ANO. A to se vskutku špatně vysvětluje. Z toho všeho bobtná ve společnosti frustrace a deziluze z politiky. I proto se spojily sociální vědci z Univerzity Karlovy, Masarykovy univerzity v Brně a z Akademie věd a založili Národní institut stěry neboli systémových rizik. Podle filozofky Alice Koubové je zásadní, jak stát komunikuje s veřejností a vysvětluje své kroky. Jde o rozhodující věc, která určí, jak se občané budou chovat, míní. Kdyby vycházela z výše popsaných příkladů, asi by začala rovnou zvonit na poplach.