Jsou věci, o kterých se hlasovat nemusí. Nikdo nepochybuje, že vláda Petra Fialy nemá důvěru opoziční menšiny poslanců, ať už z hnutí ANO nebo s SPD. Z průzkumů též víme, že ani většina občanů nebere středopravicový kabinet v ochranu. Tak tomu ale bývá skoro vždy. Sotva volby prozradí vítěze a ten se nastěhuje do Strakovy akademie, začne paralelně s tím sílit opozice. Proto vehemence, s níž opoziční poslanci zažádali o druhé hlasování o vyslovení nedůvěry vládě v tomto volebním období, mohla překvapit. Naposledy se vláda opřená o 108 poslanců udržela v sedle na sklonku léta a nic nenapovídá tomu, že by se početní poměry v dolní parlamentní komoře změnily. Ostatně tím ještě před vánočními svátky argumentovalo i hnutí ANO, když odmítlo stejný záměr iniciovaný okamurovci. Jenže nyní jsme uprostřed kampaně před druhým kolem prezidentských voleb, v nichž kandiduje Andrej Babiš. A jelikož Babišovým terčem ještě častěji než protikandidát Petr Pavel je Fialův kabinet. Dá se považovat za přirozené, že mu jeho hnutí hodlá výčtem všech vládních, skutečných i domnělých hříchů pomoci. Jedná se o využití Babišovi strategické výhody. Jeho soupeř není ani poslanec, ani partajní lídr a nemá ani stranickou nominaci. Za to Babiš může bojovat hned na několika frontách zároveň. Když ale odhlédneme od prezidentského klání, můžeme brát mimořádnou schůzi sněmovny k nedůvěře jako běžný a nevzrušivý rituál. Jeho prostřednictvím si opozice zpravidla stěžuje na to, že je přehlížena a její návrhy bagatelizovány nebo rovnou odmítány. Ostatně záminkou dnešního jednání se stala pouhá nechuť koalice zařadit na minulou běžnou schůzi body, v nichž by se vedla rozprava nad neveselou tuzemskou energetickou, ekonomickou a sociální situací. Ovšem proč ne, proč by se tu a tam nemohli poslanci zeširoka a v souvislostech věnovat tomu, jak se v ČR žije lidem a funguje firmám. I Petr Fiala si z dob, kdy sám vedl nespokojenou opozici, jistě pamatuje, jak vítané pro něj bylo provést pomyslnou inventuru vládnutí. Právě proto, že koalice nemusí být nervózní z prohry, by si její členové mohli najít čas na rekapitulaci svých úspěchů a omylů. Předsednictví v Radě EU je za námi. Tak padá i argument, že na podobnou debatu není čas. Bylo by nepochybně vkusnější vést mimo prezidentské volby a za přítomnosti opozičního lídra, jakkoliv je jeho neúcta k výkonu poslaneckého mandátu, projevující se soustavným i sněmovními absencemi, dobře znám. A parlament je tu od toho, aby se v něm vedla politická diskuse. Nejde o pouhý automat na zákony. Na to ale bohužel zapomene každá vládní většina, sotva se chopí kormidla. Stejně jako na ušlechtilá předsevzetí, jak zvedne laťku politické kultury. Místo toho co chvíli sledujeme koaličním buldozer a opoziční obstrukce kvůli kdejaké prkotině. Právě ty by měly být omezeny chystanou novelou jednacího řádu sněmovny. Časově zúžit diskuzní příspěvky nebo zatnout tipec dlouhým monologem při probírání programu schůzí by určitě šlo a možná i chodu parlamentu prospělo. Hlavní problém to však nevyřeší. Jejím trvalá vzájemná neochota si naslouchat a respektovat vůli a zájmy voličů hlasujících pro protilehlý. Tábor je vypečenou hříčkou osudu, že férového zacházení se nejusilovněji domáhá hnutí, jehož předseda je fauly a arogancí známý široko daleko. Jenže poctivé nastavení parlamentního dialogu není důležité kvůli nějaké konkrétní straně, ale pro udržení důvěry občanů v zastupitelskou demokracii jako takovou.