Přípravy skončily. Teď nastává rozhodující bitva. Těmito slovy lze popsat situaci při projednávání třetího čtení novely zákona o důchodovém pojištění, které se říká důchodová reforma. Teoreticky se zákon projedná v tomto týdnu, nepochybně však budou padat silná slova o žebráckých penzích pro ty, co dlouhou dobu pracovali, anebo o rozpočtu krachujícím vinou příliš vysokých dávek pro důchodce. Debata o důchodech totiž vždy zvýší hladinu adrenalinu, rozproudí emoce, ale tak silná slova opravdu vyžaduje. Pokud se mikrofony ve sněmovně opravdu rozžhaví doběla, nemusí vládou navržená novela důchodů vůbec projít. Odpověď na otázku, jestli se ve sněmovně opravdu odehrává drama, anebo jestli náhodou nejde o politické divadlo, přitom není úplně snadné. První odpověď říká, že zase o tolik nejde. Důchodový systém je třeba udržet v rovnováze a jeho výdaje by neměly překročit úroveň 10 % HDP, tedy 10 % toho, co tuzemská ekonomika vyprodukuje. Pravidlo je však ohroženo tím, že do důchodu začnou brzy mířit silné ročníky 70. a 80. let. Proto je třeba nadále prodlužovat odchod do penze, zkomplikovat předčasný důchod a snížit náhradový poměr penzí k pojistnému. Tak zhruba s ní vládní varianta zdá se být rozumná. Proti tomu však stojí druhá pravda, kterou sdílí spíše opozice. Už dnes je naplánováno, že se do důchodu bude odcházet v 65, a proto je těžké si představit, že laťka pořád důchod se zvýší na 67 let, případě předčasného důchodu na 64 let. To už jsou cifry, které odboráři ve Francii přivedli na barikády a k zapalování obchodů. V 60 letech už přece lidem docházejí síly, jsou takříkajíc na odpis a ostatní se k nim také podle toho chovají. A tito lidé budou před sebou mít ještě dalších bezmála 10 let práce. To nemůžete myslet vážně, pokud existují dvě pravdy, mezi kterými se člověk nemůže snadno rozhodnout, pak zřejmě narazil na hlubší problém v případě penzí se týká samotné jejich podstaty. Dalo by se říct, že jde o jeden z nejlepších vynálezů lidstva. Lidem, kteří si nějaký čas vydělávají, stát zajistí, že se jejich příjmy udrží na určité úrovni. I když už dosáhnou vyššího věku a nemohou pracovat, nikdo se o ně nemusí starat, oni sami nebudou nikomu na obtíž a důstojně prožít podzim svého života. Tento vynález má existenciální rozměr a nikdo by neměl jeho hodnotu snižovat víc, než je třeba. Přesto má tento vynález jednu chybu. Sociologové už mnohokrát ověřili jedno pravidlo pokud má člověk peněžní příjmy odjinud, třeba od státu nebo z penzijního účtu, pak přestává pracovat. Třeba s prací neskončí najednou, ale postupně. Pokud tedy důchod dostane člověk, který ještě v plné síle, pak stejně své aktivity omezí. Nejspíš odejde z práce hned první den, kdy dostane možnost, a pak si užívá luxus života, kdy za něj pracoval někdo jiný. Otázka zní, jestli na toto má stát peníze. Jinými slovy, lidé si osvojili nárok na klidný podzim života placených státem a místo toho, aby sami hledali cestu, jak si uspořádat život ve stáří, stávají se na státu závislí my. Pak se diví, když jim státní byrokracie s pomocí různých velmi rozumných argumentů zhorší podmínky, za kterých budou duch odčerpat veškeré spoje. O tzv. důchodovou reformu se proto fakticky této jí onoho slunného podzimu života, za který se nám stát zaručil. Při tom státním slibům lze věřit jen do určité míry. Nejemotivnější argument za současné důchodové debaty s ní přece nebudeme. Říká, že do smrti nebudeme jen ten podzim života bude slunný o něco méně.