Státní energetická společnost ČEZ má přinejmenším dvě dobré vlastnosti. Jednak je akciovou společností, jejíž akcie se prodávají na burze, zároveň 70 % akcií patří státu. Právě z těchto dvou důvodů se veřejnost dovídá poměrně podrobně, co se děje na valných hromadách a jak se mezi sebou jednotliví akcionáři domlouvají. Vzhledem k tomu, že ČEZ je v tuzemsku dominantním výrobcem elektřiny a také jejím největším dodavatelem, pak dění uvnitř podniku zajímá takřka každého. Tím však dobré zprávy prozatím končí, protože na poslední valné hromadě, která proběhla v pondělí, se občan a spotřebitel v jedné osobě dozvěděl věci, které jsou na pováženou. Malí akcionáři, tedy ti, kterým patří i menšinových 30 %, začali zjišťovat, kolik vlastně ČEZ v minulém roce zaplatil na dani z neočekávaných zisků a na odvodu z nadměrných příjmů. Jsou to odvody, které vláda nařídila energetickým a finančním společnostem vzhledem k tomu, že ceny energií vystoupili příliš vysoko. ČEZ tedy zaplatil na zálohách 44 miliard korun, ovšem stát čtyři miliardy vrátí. Tím polostátní společnost zajistila státní pokladně většinu příslušný odvodů, protože na ostatní firmy podle předběžných odhadů připadá částka okolo 15 miliard. Z pohledu malých akcionářů to je jasná nespravedlnost. Stát, většinový vlastník ČEZu na stranu pravidla tak, aby energetické firmy vytáhl víc peněz a na ostatní spolumajitel s byla menší část koláče. Na první pohled není jasné, co si o tom myslí zmíněný stát. Pokud se za stát považuje ministr financí Zbyněk Stanjura, tak ten by mohl namítnout, že peníze potřeboval do státního rozpočtu. Ceny elektřiny a plynu totiž byli loni tak vysoko, že bylo nutné dotovat. Výrobci, distributoři a dodavatelé proto od státu dostali 95 miliard, pokud z toho něco přes polovinu vrátili zpátky prostřednictvím daně z neočekávaných zisků. A největší část logicky akcionáři největší energetické firmy, tak se těžko mohou zlobit už z toho důvodu, že přes všechny odvody ČEZ rozdělí na dividendách za minulý rok tučných 28 miliard, z toho devět miliard dostanou menší akcionáři. Pokud se cítí ošizeni, mohou se se státem, tedy ministrem financí, soudit.

Pak existuje ještě druhá možnost, totiž považovat za stát jeho občany, kteří jsou shodou okolností většinou zákazníky firmy ČEZ. Sotva mohou být příliš nadšení, když stát spotřebitelské ceny za elektřinu i plyn dotoval loni a ostatně i letos zdražily energie pro tuzemské spotřebitele po Estonsku nejvíc z celé EU. Za elektřinu se dodnes platí 80 % víc než před krizí, u plynu o 100 %. Příslušné miliardy na tom vydělali energetické firmy, jejich akcionáři. Jen si teď někteří akcionáři stěžují, že na spotřebitelích chtěli vydělat ještě víc. Velkou sympatii to u členů běžné domácnosti těžko vzbudí. Stížnosti malých akcionářů proto logicky mohou motivovat k úvaze, že by se mělo něco změnit v samotné struktuře společnosti ČEZ. Polostátní společnost totiž honí dva zajíce. Na jedné straně vnímat i akcionáři nutí k co největším zisků, na druhé straně musí představitele státu závislí na svých voličích dohlížet, aby zisk nebyl příliš velký. Pokud tedy jsou energie obyčejným zbožím na volném trhu, pak je skutečně účelem fungování ČEZu dosáhnout co největšího zisku a stát by měl malým akcionářům státu doplatit. Anebo jsou energie komoditou, jíž dostupnosti stát povinen zajistit každému, potom by měl ten stejný stát jako většinový majitel největší energetické firmy zařídit, že spotřebitelé budou platit méně, třeba jako to zařídili pro své občany politicky v Chorvatsku, na Slovensku, ve Španělsku, Švédsku apod.. Takovému účelu ovšem malí akcionáři pouze překážejí.